Dojem většiny účastníků debaty, jež v posledních týdnech probíhá v Literárkách, musím bohužel potvrdit. Ano, i na mne působí aktivity českých občanských iniciativ jinak než v devadesátých letech – konformněji a bezzuběji. Není to však nic nečekaného a nikde není psáno, že se jedná o konečný stav.

Napadají mě tři možné cesty, jak prosazovat veřejný zájem – mimo politické strany, ať už skrze občanská sdružení nebo obecně prospěšné společnosti – v dnešních poměrech.

Cesta první je nejpřirozenější. Tlak na státní správu, partaje či komerční subjekty, jejich ovlivňování širokou škálou prostředků. Právě ona však pomalu selhává. Firmy občanská hnutí buď válcují, anebo korumpují, politici se jim smějí. Kdo chce něco měnit, ať nám podepíše přihlášku do strany! Pravice vidí jen soukromé a státní, levice by o lidi nejraději pečovala sama, bez nestátních struktur. Pokud se poslanci a senátoři ještě na někoho spoléhají, jsou to experti, klíčoví specialisté v jednotlivých oborech, nikoli nadšení laici. Výjimkou jsou snad pouze lidovci se slabostí pro extrémisty brojící tu proti potratům, tu proti registrovanému partnerství. Řada občanských sdružení usoudila, že lepší je najít optimální model soužití se státem i komerční sférou – a třeba od nich získávat granty či dotace na svoji činnost, která donorům dráhu nezkříží. Přesto se zatím zejména u lokálních problémů setkáváme s družinami poměrně zdařile „tlačícími“. Sdružení bojující proti drahé a neekologické variantně pražského silničního obchvatu - nabaluje nové a nové příznivce a efektivně lobbuje jak na ministerstvu dopravy, tak u bruselských institucí. Docela úspěšné bylo také tažení enviromentalistů proti nárůstu jezů na Labi.

Cesta druhá je riskantní. Revoluce nebo alespoň veřejný odpor. K zásadnímu zvratu společenského a politického uspořádání chybí důvod. A těžko počítat s podporou veřejnosti. Své o tom vědí odbory, které na demonstrace nahánějí členy jen tak tak. Co už ale překvapí, je netečnost jednotlivců i skupin, když dojde k projevům zvůle privilegovaných formací vůči bezbranným aktivistům. Konkrétně mám na mysli zásah policisty (policistů) proti Kateřině Jacques nebo proti Mladým sociálním demokratům na Prvního máje (nazí prý museli dřepovat na služebně), přičemž perzekuovaní v obou případech slušně protestovali proti neofašistickým fanatikům. Neomalené konání ozbrojených složek zůstalo bez jediné akce veřejného vzdoru.

Cesta třetí je velmi náročná, navíc rovněž s výsledkem nezaručeným. Vkročit přímo do hájemství politických stran a naučit se pohybovat v jejich rajónu. Sympatickým jevem, byť s obsahovou náplní nemusíme vždy souhlasit, je občasná snaha mládežnických organizací politických stran se od nich emancipovat. Naposledy například Mladí křesťanští demokraté vystoupili proti pragmatismu partajních lídrů a jali se dožadovat návratu ke křesťanským ideálům a konzervativním hodnotám. Jinou zkušenost mají think-tanky, tedy jakési ideové líhně v blízkosti politických stran. Nejvíce se jich vyskytuje kolem ODS – CEVRO, CEP, Liberální institut, e-Stat, Centrum pro demokracii a kulturu… Leč nelze se domnívat, že by byly ke svým patronům nekritické. Šéf Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach v minulém týdnu ostře (zprava) zaútočil na občanské demokraty a jimi vedenou vládu za evropskou a bezpečností politiku. Představitelé Liberálně-konzervativní akademie CEVRO již nejednou zaplakali nad přízemností pravicových politických elit. Tyto organizace přinášejí a prezentují i – více či méně reálné – alternativy.

Nemohu nepřidat osobní zážitky z Masarykovy dělnické akademie (poněkud archaický název odkazuje na její založení v předminulém století), jíž jsem nějaký čas řídil. S kolegy jsme se pokusili z původně osvětového spolku určeného proletariátu učinit moderní vzdělávací středisko a myšlenkové centrum, jež by mohlo být nápomocno středo-levým politickým proudům. S tímto záměrem souvisel rozvoj kontaktů s dalšími NGO. Ukázalo se, že pohled neziskových organizací na témata veřejného zájmu zprostředkovaný „polopolitickým“ občanským sdružením, dokázal vzedmout i vlnku pozornosti žurnalistů, kteří jindy mravenčí hemžení mimo svět velké politiky zásadně ignorují. Nadto se našla spousta uskupení věnujících se rozvoji kultury, genderovým otázkám či specifickým aspektům zahraniční politiky, která ochotně přijala nabídku naléhavě pohovořit v politickém prostředí, a přitom si s ním nezadat.

Zajímavým projektem propojujícím politické think-tanky, zelené iniciativy či lidsko-právní organizace je rodící se tzv. Národní evropské fórum, jež by rádo vstoupilo do formulování a zpracovávání priorit pro české předsednictví Evropské unie. Už samo provazování aktivit zdánlivě odlišných sdružení, jako jsou Glopolis, Asociace pro mezinárodní otázky, Ano pro Evropu, Zelený kruh, MDA či Klub mladých Evropanů, naznačuje jedno z eventuálních východisek dosavadního skomírání občanských organizací. Spočívá v ad-hoc integrování se kolem témat, která jsou společná vícero skupinám a systematickém nalézaní způsobů, jak ovlivnit státní struktury. Kromě toho se ukazuje, že možná již není vzdálena doba, kdy přehlížení některých námětů tuzemskými politickými špičkami může být nahrazeno přímou podporou institucí Evropské unie.

Nechci ale nic lakovat na růžovo. Moc peněz a moc politiky je silnější než před patnácti lety, zatímco občanský zájem o věci veřejné opadl. Boj se světovou chudobou se u nás smrskává v záležitost několika podivínů (díky však aspoň za ně a jejich schopnost tu a tam nadchnout i pár čerstvých, mladých duší), diskusi o jaderné energii jakoby definitivně vyhráli její zastánci a o převažující náladě ve vztahu k národnostním a etnickým menšinám nejlépe vypovídá přírůstek rasistických výroků z úst politiků na úrovni komunální, parlamentní a dokonce i vládní.

Ty občanské iniciativy, které ještě dosud působí nezkorumpovaně a věrně zakládajícím principům, mají potíže s prosazením se v médiích a upoutáním spoluobčanů. A když už je něco novináři-„rádobyrebely“ vydáváno takřka za vrchol občanské angažovanosti, jsou to letní technoparty…

Zkrátka to někdy vypadá, že by zde mělo vzniknout paralelní společenství, nápadně připomínající předlistopadový disent. Ovšem svědci popisují, že i v něm se dalo existovat. Když tedy selžou i poslední zbývající varianty, jak na sebe upozornit, a nastanou časy z nejkrutějších, nezbude občanským organizacím než nastudovat pravidla jeho fungování a obrnit se trpělivostí. Pro demokratický a právní stát, za jaký je Česká republika považována, by to však nebyla pěkná vizitka.

LtN č. 31/2007