V jednu jistou sobotu vloni v červnu se měl udát konec světa. Předpovědi prý nic bližšího o metodě exitu nepravily, nicméně trvaly na datu oné zmíněné soboty. Dokonce pár jedinců přátelsky naladěných takové masáži se připravovalo svědomitě a kolektivně na událost, jakou lidstvo nepamatuje.

A co se stalo? Nic, snad jen to, že hladoví, umírající, přežraní, plní síly a elánu, bohatí i žebrající se probudili do nedělního rána, aby pokračovali v žití podle standardu, jaký jim byl přisouzen tím, kde a do jaké rodiny se nenarodili, jaké bohatství a schopnosti dostali do vínku a jak dokázali využít šťastných náhod, případně obejít ty nešťastné.

Jak se dalo očekávat, zvedly se hlasy na obhajobu konce světa s tím, že jen datum nesedí, nicméně konec světa jednoho soudného dne jisto jistě nastane. S tím nelze polemizovat, ale jen masochista se každý den bude probouzet s kopřivkou z obav, že dnešní datum je shodné s datem onoho soudného dne. My ostatní budeme ráno vyskakovat z postelí s jistotou, že když jsme se dnes ráno probudili, tak budeme i dnes ráno usínat v nezměněném světě, bez očekávání konce svého vlastního, natožpak celého světa.

A přesto se svět ve své podstatě mění. Celý svět je v posledních letech zatažen do ekonomicko-finančně-morální krize. Ekonomika a finance spolu úzce souvisí, pojem morálky se zdá být zcela mimo materiální cítění, a tak je asi nepatřičné postavit tento pojem úroveň pojmům ekonomika a finance.

To je pak ale těžké zdůvodnit, že tahle krize, jejíž dotěrný ledový dech cítíme na zátylku všichni, je ekonomicko-finanční, když se lidstvo v globálce snad nikdy nemělo tak dobře, jako se má dnes. Kdy bydlelo tolik nezaměstnaných v bytech a domech zařízených moderním nábytkem, kdy tolik nezaměstnaných mlsalo v cukrárnách zákusky, popíjelo kafíčko, pokuřovalo na veřejnosti a chodilo si pinknout tenis, jezdilo v autech a trávilo léto v letním rekreačním sídle v osobním vlastnictví svém vlastním?

Je vůbec tahle ekonomická krize krizí, nebo se jedná o souboj silných skupin o majetek v tom smyslu, že majetek se stále rychleji hromadí ve stále menším počtu rukou, o to ale chamtivějších, bohatších a mocnějších?

Možná se jedná o globalizaci se vším všudy – vliv i peníze se globalizují. Na příklad v Evropě jsme si vytvořili Evropskou unii, která vybírá finance od členských zemí, respektive od jejich občanů a všech podnikatelů, aby je pak přerozdělovala vybraným skupinám občanů a podnikatelů. Co je tohle jiného nežli řízené přesouvání bohatství i politického vlivu do užšího kolektivu vyvolených, přirozeně na úkor stále početnější obci nevyvolených?

Ekonomiky zemí v celém světě jsou v porovnání s minulostí dost silné, ale jsou ochromeny ekonomickou globalizací. Jako by tahle situace připomínala Andersenovu pohádku O ukradeném Slunci. Kluci, zmatení vlastní neschopností, raději to ukradené Slunce vrátili. Vrátí ale kdy kdo ukradenou suverenitu zemím, které spadly a ještě spadnou do dluhové pasti nastražené globalizací v Evropě?

V současné době ale nemluvíme ani tak o krizi v Evropě, jako rovnou o celosvětové krizi, ať již ekonomické, finanční, či té morální. Fakticky Zemi nelze ukrást, jde jen o ovládnutí toků financí a chodu ekonomik zemí našeho světa. Pak ale otázka stojí takto: Kdy nadejde čas takto "ukradenou" Zemi vrátit? To v lepším případě, v tom horším se podbízí otázka o konci světa takového, jaký jej známe.

Jak by tedy mohl vypadat konec světa, který známe, aniž bychom vytahovali strašáky srážek s najednou se zjevivšími kosmickými tělesy, vyhasínáním Slunce, či erupcemi tak silnými, že by si s nimi důmyslně vytvořená zemská obálka neporadila?

Kdyby se člověku vůbec chtělo uvažovat o konci světa, pak by asi jako nejpravděpodobnější verzi takového konce viděl v důsledku činnosti člověka – člověka už ne chřestícího zbraněmi, ale penězi, člověka už ne vyhrožujícího silou zbraní, ale svou politickou mocí, člověka už ne připojujícího si území ovládnutých na mapě globů či atlasů, ale připojujícího si ekonomiky ovládnutých zemí.

Zatím je lidstvo daleko od cíle, tak daleko, že se kumuluje světový majetek v opravdu velkém počtu rukou a o nějaké globální jako hodinky šlapající ekonomice není ani vidu ani slechu. I tak důsledkem násilné globalizace ekonomik je nezaměstnanost a v důsledku ní mnoho rodinných tragédií pro lidstvo jako takové naprosto nevýznamných. Inu, co je život člověka proti existenci lidstva?

Jak dlouho se tak hloupě a s údivem budeme ptát, nebo raději s hlavou pštrosovsky zavrtanou v písku ani neptat? Vliv nezaměstnanosti se nicméně promítá do slabší kupní síly obyvatel, těch nezaměstnaných z nedostatku financí, těch ještě zaměstnaných, ale zdecimovaným trhem práce ohrožených, z nechuti riskovat to, co mají, když nevědí, jak dlouho ještě mít budou.

Tak se konečně projeví nadbytek výroby a teprve pak lidstvo začne pociťovat ekonomickou krizi. Zatím je to skutečně jen krize morální, zboží i peněz je dost, skutečně chudých lidí málo, a pokud ti bez domova a bez peněz žijí ve společnosti ekonomicky zabezpečených, mají mnoho možností, jak se přiživit na té části jejich bohatství, kterou pohrdají a odhazují ji.

Země třetího světa nic netuší o ekonomicko-finančně-morální krizi zemí vyspělých, a tak žijí stále na stejné úrovni, tedy až na pár vybraných jedinců, šejků a monarchů, ti se podílejí na globalizaci ekonomik a politického vlivu společně s vybranou společností vyspělých zemí.

Vlastně to vypadá, že před koncem světa nakonec díky ekonomické krizi, ke které tak snaživě svět spěje, lidstvo bude zachráněno snaživou střední třídou zemí vyspělého světa. Šejkové, magnáti a monarchové ale zřejmě i tak zůstanou šejky, magnáty a monarchy.

Ti, co žijí v zemích třetího světa na hranici hladu a chudoby a umírají na nemoci, které se vyspělého světa netýkají, budou zřejmě i nadále žít na hranici hladu a chudoby a umírat na nemoci, které se vyspělého světa nikdy týkat nebudou. Jich se na oplátku nebude týkat opájení mamonem tak, jako se společnost opájí v zemích civilizovaných, jednoduše proto, že co oči nevidí, to srdce nebolí.

Jen střední třída civilizovaného světa poté, co přijde o materiální hodnoty, které potřebuje k uspokojování svých tužeb po vzdělání a seberealizaci ať již koníčky nebo prací pro společnost, začne hledat cesty, jak ze své bezvýchodné situace uniknout a domoci se startovací dávky bohatství. Pokud to tentokrát nevyjde, pak kupní síla společnosti celkově bude ještě chladnější a globální celosvětová ekonomika tudíž zbědovanější.

Představa, jak pro bohaté magnáty budou pracovat armády nezaměstnaných zadarmo, respektive za příspěvek v hmotné nouzi, nemusí vyjít. Rezignovaní a nevzdělaní lidé té práci totiž moc nedají, respektive nic nedají. Rezignovaní vzdělaní vymřou a na jejich místo nastoupí rezignovaní nevzdělaní, kteří na vzdělání neměli ani čas, ani peníze, ani choutky, náladu, elán, či jinou pohnutku. Nakonec magnátům nezbude nic jiného, než si vystačit sami a vzájemně se obírat o bohatství, respektive vzájemně si uspokojovat své potřeby po speciálním zboží i speciálních službách mezi svými bohatými kruhy.

Možná je zbytečné podotýkat, že z armády nezaměstnaných nepřitečou daně, a tak si magnáti budou moci ze svého nahromaděného bohatství saturovat svůj vlastní politický vliv. Přirozeně se bude mezi nimi hledat ten, co si zaslouží, případně koupí, největší moc. Ten, kdo vyhraje, pak může z nudy a smutku, že si ani nemá s kým zahrát mariáš, zhasnout a vyvěsit ceduli: Zavřeno, konec světa.

Takhle by mohl vypadat konec světa díky chamtivosti mocných. Ale podle toho, jak šly dějiny dosud, ani takový konec světa žádnou sobotu nenastane. A to jen a jen proto, že houževnatá střední třída situaci jako obvykle zachrání.