Rok 2010 přinesl přinejmenším dvě významné události, týkající se vztahu katolické církve a státu či, obecněji vyjádřeno, náboženství a politiky. Novým pražským arcibiskupem se stal Dominik Duka a KDU-ČSL vypadla v květnu ze sněmovny. Může to nějak zásadněji obměnit zaběhaný vzoreček, podle nějž v uplynulých letech (ba desetiletích) preference KDU klesaly, počet věřících se rozhodně nezvyšoval a úprava vztahů mezi státem a církví (církvemi) uvízla na mrtvém bodě nevyřešených restitucí?

Dominika Duku předcházela pověst obratného vyjednavače a diplomata, který má prý potenciál prolomit restituční pat i díky svým dobrým kontaktům v ODS a nadstandardním vztahům s prezidentem Václavem Klausem. Zejména posledně jmenovaná skutečnost byla (či se zdála být) překvapivá, neboť Václav Klaus se prezentoval přinejlepším jako agnostik, jenž proslul příměrem, že z právního hlediska by se postavení církve nemělo lišit od svazu zahrádkářů. Na příměru však nikdy nebylo nic šokujícího, jde o klasický liberální postoj a Václav Klaus byl vždy především klasickým liberálem. Navíc jde o postoj naprosto souladný s českou ústavou, jež český stát definuje jako „nábožensky neutrální“, neprosazující žádné náboženství či množinu vybraných náboženství coby státních nebo státem preferovaných věrouk. Jakékoliv ústavní zakotvení nějakých „zvláštních vztahů“ mezi českým státem a (některými) církvemi na jeho území působícími by tak mohlo snadno narazit i u Ústavního soudu, podobně jako zfušované vyhlášení předčasných voleb v loňském roce.

V tomto ohledu si může Dominik Duka s Václavem Klausem, s ODS i skoro se všemi ostatními stranami celkem notovat. Pes je totiž zakopán jinde. V patu, v němž se uspořádání vztahů mezi státem a církví po Listopadu ocitlo. Kněží jsou de facto státní zaměstnanci, mizerně placení ze státního rozpočtu. A zatímco svazy zahrádkářů mohou celkem vesele kolonizovat novou půdu, najdou-li či zakoupí-li nějakou, církev má svázané ruce nevyřešenými restitucemi. „Víme, že církevní majetek vynáší státu, městům a obcím necelé čtyři miliardy korun ročně, všechny církve dohromady přitom od státu dostávají jednu a půl miliardy korun za rok. A my teď hledáme řešení,“ konstatoval Dominik Duka v rozhovoru pro týdeník Profit z letošního 23. srpna.

Dokončení odluky státu a církve zkrátka vyžaduje nápravu majetkových poměrů. Zvláště když současná forma „neodluky“ je důsledkem komunistického „znárodnění“ církve po únoru 1948, prováděného s cílem ji zničit. Katolická církev i jiné historické církve zde prostě nezačaly působit až po Listopadu ’89 na zelené louce. Jde tedy paradoxně o to, dokončit polistopadovou transformaci církví směrem k modelu „svaz zahrádkářů“, tedy aby působily nezávisle na státu ve sféře občanské společnosti, a to za své peníze, nikoliv za milodary ze státního rozpočtu. Tuto hrubou stavbu je však třeba ještě „doladit“ řešením takových otázek, jakými jsou památková péče, působení církví v armádě, ve školství a podobně.

Dokončení uvedené transformace však brání důsledky hospodářské krize. Těžko si představit, že by stát nyní církvím vyplácel nějaké odškodnění, přímo i nepřímo.

Diplomat Duka to tedy bude mít těžké. Ve vysílání ČRo 6 se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že dohoda o církevním majetku si vyžádá kompromis napříč celým politickým spektrem, a že tudíž hodlá vyjednávat i s opoziční ČSSD. Což je zajisté rozumné předsevzetí, ostatně pokud pověst nelže a Dominik Duka je skutečně obratným vyjednavačem a diplomatem, dobře ví, že se nemůže fixovat jen na jednu politickou stranu, natož na jednoho prezidenta. A KDU-ČSL? Česká společnost není tak ateistická, jak by se dle některých údajů mohlo zdát. Ke křesťanství se nějakým způsobem hlásí čtvrtina až třetina populace. Většina křesťanů však odmítá koncept konfesní strany a zastává názor, že politické přesvědčení a angažmá je věcí svědomí každého jedince, že tedy křesťané mohou klidně působit v ODS, v TOP 09, v ČSSD i třeba u zelených, aniž by je za to (za samotný fakt působení v různých, byť ne úplně ve všech stranách) arcibiskup Duka musel kárat. Ostatně předsedové čtyř vyjmenovaných stran jsou, nepletu-li se, katolíci. Lidovci byli navíc stranou dosti schizofrenní: de facto konfesní, avšak zároveň odmítající si tuto skutečnost přiznat. Navenek je vedla hlavně obava, aby se příliš neznelíbili většinové „nekřesťanské“ části společnosti. Ale ta pro ně stejně nikdy nezahořela, přičemž lidovecké kličkování a pokrytectví spolehlivě odrazovalo valnou část českých křesťanů.

Dominik Duka patrně hodlá představu, že křesťané mají být (v ideálním případě) „solí země“ v plejádě českých sekulárních politických stran, plně akceptovat. Ostatně čeho by se mohl nadít od KDU-ČSL? Že mu náměstek Kopřiva prodá předražený pandur s arcibiskupským minometem?

LN, 13.9.2010

Autor je politolog