Tak jako jsou za pohromu 20. století považování Hitler a Stalin, budou na konci 21. století patrně proklínáni ekologičtí alarmisté, zastánci lidské viny na globálním oteplování, a další nadstavboví byrokraté. Jsou totiž schopni zpustošit Evropu srovnatelným způsobem.

Ti dříve jmenovaní uvrhli Evropou do války, ti druzí ji uvrhnou do chudoby a ekonomického zaostávání. Jako by nestačil sám fakt, že euroamerická civilizace již vyčerpala své možnosti růstu. Máme na kahánku a oni si ještě vymyslí emisní odpustky, podporu obnovitelných zdrojů. Jejich lobby urvala z našeho krajíce takový kus, že nám pak chybí na nové, životně důležité investice. Jen se rozhlédněte po všudypřítomné fotovoltaice a žlutých lánech řepky. To vše dotujeme a platíme my. Jejich taktika je postrašit a pak vysát. Asiaté se nám smějí a ochotně nám prodávají fotovoltaické panely. Je přirozené, že když se někomu dobře daří, začne dbát o nadstavby jako životní prostředí, sociální opatření. Proč ne, když prostředky zbývají. Lehce se na ně zvyká, ale velmi obtížně odvyká. Jen pomněte Řecko. A my jsme v sestupné fázi, kdy nám pod tlakem neúprosné nové konkurence půjde jednou o holou existenci.

Nebude to samozřejmě hned, ale trendy jsou nastaveny a pracují. Podobně jako kdysi porodnost Albánců v srbském Kosovu. Odvykli jsme si svojí prací vytvářet nějaké věci, hmatatelné hodnoty. Snažíme se prodávat služby, know-how, poradenství. To nevydrží dlouho. Uvědomme si, že jednou bude nutností odbourávat sociální vymoženosti a omezovat záchranné sítě. Pod neúprosným tlakem konkurence budeme muset omezit i ochranu přírody. Vydělat na obživu a netrpět hladem se stane hlavní prioritou. Pak nepostačí vzdát se těchto věcí jen na úroveň asijské konkurence. Oni už budou rozjetí a budou dál. Možná pro ně budeme montážními závody, provozovateli obtěžujících a znečišťujících technologií. Budeme muset klesnout hlouběji. Pak bude jen absurdní vzpomínkou, kolik lidí dnes živíme v oblastech životního prostředí, certifikací a sociálních sítí a kolik nás to stojí. Jak kde které staré nádraží bylo opečovávanou státní památkou. Místo toho, abychom rozvíjeli nové technologie a byli konkurenceschopní. Svět se řítí v expresu technické civilizace. Stále rychleji a je iluzorní, že by z něj někdo mohl vystoupit a žít jinak. Může z něj samozřejmě vypadnout. Se všemi důsledky, které slovo pád implikuje. Netvrdím, že je to ten nejlepší ideál, ale je to tak. Homo sapiens se vydal touto cestou a ti, kteří nestačili, jako třeba Homo neanderthalensis, už tu nejsou.

Touto možná trochu chmurnou, ale nikoliv nereálnou vizí jsem jen chtěl všem těm humanistům, environmentalistům, ale i nám ostatním připomenout, že rozumný hospodář nežije na dluh a své aktivity konfrontuje se svojí peněženkou. A když v ní ubývá, přestane kupovat kaviár, chodit do divadla a jezdit na dovolenou do zahraničí. Vystačí si s chlebem s máslem. V zájmu své existence se musí umět včas vzdát spousty věcí, které měl tak rád a které považoval za samozřejmé součásti svého života. Musí to udělat, aby si zachoval naději, že jednou zas bude možná lépe.