Posměch není nejvhodnější reakce na udělení Truman-Reaganovy medaile exprezidentovi

Není tak snadné dopídit se, proč nadace Victim of Communism Memorial udělila Truman-Reaganovu medaili svobody právě Václavu Klausovi. V Česku převládá reakce udivená, někdy zděšená, hodně pohoršená, až odsuzující.

Ono samozřejmě je všechno tak trochu jinak, než se zdá na první pohled. Ve vedení nadace nesedí lunatici, kteří se snad domnívají, že Václav Klaus žil za komunismu v partyzánské zemljance v brdských lesích a sabotoval sovětské vojenské transporty. Předseda nadace Lee Edwards ve svém projevu citovaném tiskem prohlásil, že v nové době žádný jiný český předák nesloužil déle a účinněji věci svobody a demokracie než Václav Klaus, který "zůstal principům volného trhu věrný navzdory divokým útokům zleva". Ocenění se týkalo především zásluhy Václava Klause o vybudování standardní zastupitelské demokracie založené na volném trhu. Ve svém projevu Klaus varoval před opakováním chyb marxismu a upozornil, že komunismus je jenom jednou z podobných ideologií, které pokládají volnost a svobodu a v tomto kontextu individuální lidské bytosti za cosi s druhotným významem.

Takto tedy vnímá Klause americká nadace, která původně vznikla před dvaceti lety za účelem vybudování památníku sto milionům obětí bezpříkladného komunistického holokaustu. Navíc, není to jen americká nadace - má svůj poradní sbor, ve kterém jsou mezi jinými Vladimir Bukovskij, Árpád Göncz, Lech Wasa nebo Harry Wu.

S nevlídnou reakcí ale musel Klaus počítat. V Česku je otázka "daj-li medaili, nebo nedaj-li medaili" mimořádně citlivá, a jakmile přijde na medaile, hledá se ten nejkřivější pohled. Mašínové si nezaslouží úctu, protože to s bojem proti komunismu přeháněli a položili mezi nacismus a komunismus rovnítko. Zabíjeli komunisty v době, kdy v komunistické straně zářil nejeden pozdější disident. Klaus si nezaslouží úctu, protože v době komunismu neseděl ve vězení a nepodepsal Chartu 77, čímž spadl do šedé zóny a stal se součástí masy, která nese hlavní odpovědnost za existenci komunismu, neboť si ho nechala líbit. Máme to takhle pěkně narejsované, Mašínové moc, Klaus málo, a když si s věcí nevíme rady, posměch je vždycky po ruce. Tím spíš, že se Klaus o posměch dovede postarat sám. Úžasné je třeba zrovna to jeho tvrzení, jak si ti disidenti libovali v kotelně, kde měli volnost, kdežto on musel za komunistů zařezávat od sedmi od rána v bance.

Ale ani tento komický argumentační úlet by neměl odvádět pozornost od podstaty věci. Není důležité, zdali Klaus někde dostal medaili právem, nebo neprávem. Americká nadace smí dávat medaile podle své úvahy a je směšné na ni útočit, natož žádat, aby svoje rozhodnutí vzala zpět. Problém je někde jinde: je pravda, že je svoboda ohrožená? Opravdu se marxismus vrací v jiné podobě, aby odsunul svobodu jednotlivého individua na vedlejší kolej, jak tvrdí Klaus?

Klausovi jako politikovi a ideologovi nastalo životní období "posledního hurá" a je zjevné, že si vytkl za úkol naleptat Evropskou unii, jak jen to bude v silách viditelného a slyšitelného intelektuála z malé evropské země. Páčidlem na rozebírání evropské zdi se mu stal pojem svoboda. Tu - podle něho - nám plíživě omezuje zakuklený marxismus. Pokud tedy má mít smysl debata kolem čehokoli, co Klaus dělá a říká, měli bychom se soustředit právě na tento pojem "svoboda" v jeho pojetí.

Pro dnešek věru není podstatné, zdali Klaus za komunistů živořil za bankovní přepážkou, nebo neživořil, ani zdali dostal medaili, nebo nedostal. Za jeho politické praxe dlouhé dvě desetiletí má však za sebou příliš mnoho rozporů mezi proklamací a skutkem, aby mu bylo možno bezvýhradně důvěřovat. Právě sem by měl mířit reflektor veřejné pozornosti. Ta medaile, jako ostatně každá medaile, je cosi bezvýznamného.

LN, 16.10.2013