Letní čas nerozčiluje harmonizací, ale potřebou dvakrát ročně posunovat hodiny

Letní čas vyvolává emoce i třicet pět let po svém definitivním zavedení. Při každém posunutí hodinových ručiček o šedesát minut dopředu či zpět lidé skuhrají. Ale zároveň je z veřejné debaty zřejmé, že hodina světla navíc je v létě těší. O čem tento rozpor vypovídá? V podstatě o vztahu ke konvencím.

Mnozí si stále odmítají zvyknout na to, že ke konvencím se řadí už i poledne či ráno a večer. (Když byl letní čas zaveden za první a druhé světové války, udržel se jen pár let, takže konvence z toho nevznikla.) Poledne bývalo tradičně dobou, kdy slunce vystoupá na své denní dráze oblohou nejvýš – má půlku své dráhy za sebou a půlku před sebou. Letní čas s tím skoncoval. V poledne je slunce ještě před polovinou své denní dráhy a sluneční hodiny nelze použít.

Aby bylo jasno, sluneční hodiny i přesná poloha slunce na obloze jsou tu použity jen symbolicky a zástupně. Jednak proto, že kvůli nim se moc lidí rozčilovat nebude. A pak proto, že sluneční hodiny vyřadilo už 19. století. Letní čas jako takový působí emotivněji – jako inženýrský parametr, který je nastavitelný rozhodnutím politiků, a to už člověka rozčílí.

Inženýrská manipulace s časem se tak dostává i do ideových zásobníků umanutých bojovníků proti politické korektnosti a Evropské unii. Uvažují asi takto: Je-li poledne pouhou konvencí či sociálním konstruktem, pak v samoobsluze nároků patří do téhož regálu, kam se nově řadí morálka, sexuální orientace či genderové role.

K tomu je třeba dodat několik argumentů.

Posunovat práci, nebo čas?

Za prvé. Konvencí je v našich životech víc, než si běžně připouštíme. Konvencí je i běžné podávání ruky. (Původně prokazovalo, že nechceme použít jedem napuštěné rukavice.) Konvencí je vojenské salutování. (Vzniklo při křížových výpravách, když rytíři v brnění nadzvedávali hledí, aby je velitel poznal.) Konvencí je severní orientace map. (První mapa Čech před pěti sty lety ještě měla nahoře jih.) A konvencí je pravostranný či levostranný provoz. (Není dokázáno, jak se jezdilo "původně", ale spíše vlevo – bylo to logičtější pro dva praváky na koni, kteří se míjeli s meči v ruce.) Konvence nám tedy umožňují vnímat leccos "nesmyslného" či "obráceného". Za druhé. Co se týče času, v jeho případě se používá konvence už skoro dvě stě let. Sluneční hodiny ztratily význam, když byl pravý sluneční čas nahrazen středním slunečním (harmonizoval minutové rozdíly dané tím, že Země neobíhá kolem Slunce po kružnici, ale po elipse). Větší harmonizaci pak nepřinesla EU, jak občas slýcháme, ale technologie – rozvoj železnic a telegrafu. Potřeba bezpečné dopravy a jednotných jízdních řádů vedla k zavedení železničního času (listopad 1840 v Británii). Do té doby mělo každé město svůj místní čas, pak se prosadil harmonizovaný. "Hodiny ukazovaly železniční čas, jako by ho stanovilo samo slunce," píše Charles Dickens v románu Dombey a syn. Další harmonizace – a další konvence – přišla o generaci později. Na konferenci ve Washingtonu se v roce 1884 státy shodly na rozdělení celé Země na 24 časových pásem. Čas už se neharmonizoval podél železnic v řádu minut, ale v širokých pásmech v řádu desítek minut. Mimochodem rakousko-uherské železnice používaly dvojí čas, pražský (Předlitavsko) a budapešťský (Zalitavsko), ale 1. října 1891 zavedly pro celý stát čas středoevropský. Oproti tomu Francie používala až do roku 1911 pařížský čas, který se pásmovému (v jejímpřípadě greenwichskému) vymykal. Tomuto zvyku se běžně říká francouzská výjimka.

Konvence utržená ze řetězu

Zavádění letního času tedy není nové tím, že by zahájilo časovou harmonizaci či konvenci. Kdepak. Třeba Brno si během 19. století muselo postupně zvykat na tři různé časové konvence – na čas brněnský (místní), pak pražský (železniční) a poté středoevropský (státní, podle 15. poledníku). Letní čas je nový tím, že znamená posun o celou hodinu, ale hlavně tím, že nás nutí posunovat hodiny dvakrát ročně. V tom se vymyká tradičním konvencím. Je vlastně takovou konvencí utrženou ze řetězu. Tradiční časovou konvenci zavedl ve státní správě císař František Josef. Vstával velmi brzy a právě tak brzy začínal pracovat, čemuž se přizpůsobila i byrokracie v celé říši. Zato si úředníci odpoledne užili "delší aktivní den". Letní čas přináší stejný benefit, ale za cenu inženýrského zásahu do chodu času dvakrát ročně. Ve vztahu k němu se střetávají dvě konvence – císařská, jež velí časně vstávat, ale pak dopřává volno za světla, a konvence inženýrská umožňující posunovat nejen pracovní dobu, ale přímo čas. Pro politiky je letní čas lákavý proto, že dovoluje servírovat výhody obou koncepcí: ráno si přispat a večer si užít světlo. No nekupte to jako volič.

LN, 1.4.2014