Teď nevím, jestli to chci úvodem na sebe prásknout (těším se na odezvu těch o pár desetiletí později narozených, a tedy dnes chytřejších, morálnějších a charakternějších), nebo jestli se chci chlubit. Bylo mně ani ne deset, když jsem skládal pionýrský slib. Nepřemýšlel jsem v tomhle věku nad tím, proč mám být najednou pionýr, když ještě včera jsem byl vlče, nadále s šátkem na krku, leč již jiné barvy. Zvláště když nám zůstali někteří naši bývalí vedoucí 1. ledna 1950 zakázaného Junáka.

Když jsme skládali slib ´K budování a obraně vlasti buď připraven!´ lichotilo nám, že už se s námi dětmi při obojím dopředu počítá. (Nyní pro porovnání dovolte malé aktuální odbočení adresované těm, kteří mají z našeho tehdejšího slibu připravenosti psinu: „Dali jsme najevo svou sílu a odhodlání. Tato síla se neztrácí, ale roste. Po celou dobu působí ve společnosti a pomalu proměňuje celou zemi. V pravý čas se viditelně projeví. Buďme připraveni,“ zakončil své nedávné ohlédnutí s následným příslibem – nebo vyhrůžkou? - nikoli pionýr v bělostně bílé košili, leč hnědomundůrník MM, hlavní a především přičiněním jiných všude viditelný kormidelník ve vlnách demokracie se zmítající bárky nazvané Milión chvilek pro demokracii.

Ale zpět k mému dětství a následujícímu jinošství: snažili jsme se svůj slib plnit, účastnili se ochotně s dospělými Akcí Z (tenkrát to tak bylo, pobaveně se tvářící čtenáři, že občané dělali ve svém volném čase něco pro druhé zadarmo) a když nás dostihla dospělost, bez vykrucování jsme narukovali. I ta nutnost připravenosti k obraně vlasti nám připadala přirozená, vždyť co kdyby, nad tehdejší Evropou koncem padesátek se prý vznášela hrozba třetí světový. Do civilu jsme se vraceli po dvou letech, byť by rok na zvládnutí základního výcviku stačil, obohaceni o mnohá ´bojem zocelená´ přátelství, jež vydržela dodnes.

Proč to všechno na sebe prozrazuji? Inspiroval mě rozhovor s Petrem Fialou, lídrem rockové skupiny Mňága a Žďorp, jenž sice svou hudbou možná dokáže nabudit ucho rockera, ale kdyby došlo k ohrožení vlasti, asi by s kytarou zalezl do sklepa. Jeden z těch (předem omlouvám výraz vulgární, leč patřičný, demokraticky vyslovený) předposraných vychcánků, jichž se později každoročně vynořily desítky, a – zajímavá připomínka – obzvláště mezi hudebníky. Získat modrou knížku, jež osvobozovala od vojenské služby, za jakoukoli cenu, třeba udělat ze sebe dobrovolně kripla nebo blba. Protože, jak Fiala připomíná, „magorům se báli dát pušku do ruky“.

Jaké byly okolnosti toho, že jste se na dva měsíce ocitl za zdmi psychiatrické léčebny v Kroměříži? zeptal se hudebníka novinář.„Musel jsem tam jít, abych pobytem završil boj o takzvanou modrou knížku, která majitele zprošťovala povinnosti absolvovat dvouletou vojenskou komoušskou službu. Nechtěl jsem si ničit zdraví jiným způsobem jako například moji kamarádi, kteří vdechovali kakao, aby měli fleky na plicích, nebo se všelijak jinak poškozovali.“

Hrozbě postavit se v případě potřeby nějakému nepříteli (jakémukoli: vždyť i v srpnu 1968 existovaly jednotky, které se nemínily vzdát tzv. internacionální pomoci) odolával jako cvok z vlastního přičinění a možná i pod dohledem známých lékařů statečně: „Napsal jsem tam hromadu písniček, ve skříňce v šatně jsem měl baskytaru, popsal jsem několik deníků… Uvědomil jsem si, že mi, zaplať pánbůh, nic není, že jsem jen pošuk, kterého štvou komunisti. Takže fajn.“

Pod prášky (a ledové skotské střiky, nebo spíše střiky skotské s ledem?) si mezitím v hlavě všechno náležitě srovnal: „Podle všech bylo za komoušů normální a jediný možný chování buď jako soudruh ponižovat ostatní, nebo být ponížený, popřít sám sebe a kvůli strachu, rodině, dětem se ponížit před lůzou, za kterou stálo bezohledné Rusko, a ještě ke všemu na věčné časy… Mimochodem, celá komunistická základna z minulosti tu zůstala, jen zestárli. To jsou ti zlouni a prudiči, kteří sami nikdy nic nevytvoří a jen škodí a jsou zlomyslní. Proto se tak daří všem psychopatům, kteří nám momentálně vládnou, ať už jde o prezidenta, nebo premiéra, nebo tu bandu chudáků z pseudostrany ANO, kteří jsou pro mě úplně stejní zoufalci, jako tenkrát byli řadoví komouši.“

Není nad to, když člověk, zvláště po náležité vytoužené péči v prostředí cvokhausu, jinými slovy dobrovolný zoufalec jiného ražení, definitivně prozře a je mu všechno jasné… V jednom rozhovoru jste zmínil, že vaše kapela je vedená cvokem, zněla další otázka. „Takže ano, jsem cvok, z pohledu většinové společnosti rozhodně, ale sám sebe považuju za normálního člověka, který se snaží pořádně naplnit svůj život.“

Brrr, to musí být nepříjemné, když člověk cítí, že je z pohledu většinové společnosti, tedy pro většinu lidí kolem, pouhý pošuk a cvok. Ale zase, jako každému jinému podobnému, mu to dovoluje bez obav, omezení i uzardění trousit podobná moudra na úrovni urážek.

Když se díky nějaké slabé chvilce nesoustředěnosti hudebního režiséra ozve náhodou ve vysílání Českého rozhlasu písnička Karla Kryla, docela v pohnutí ho neuměle doprovodím. Abych měl však srovnání s poetikou současných bardů, vyhledal jsem na internetu text údajně největší hudební bomby (nepolitologa) Petra Fialy, songu Made in Valmez:

Jako je sama skála / tak jsem sám i já / jako je prázdná duha / tak jsem prázdný i já / jako je zrádná voda / tak zradím i já / O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí / jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem / nic mi není přitom melu z posledního / těžko říct o tom něco konkrétního / stejná slova kolem stejný tváře / a každej sám sobě jsme lhářem.

Nuže prozpěvovat tenhle flák fakt rád přenechám jiným. A vlastně jsem nakonec i klidný, že autor má už ´od komoušů´ modrou knížku. To při představě, jak na hranicích s kvérem v ruce čelí nebezpečí a do toho si, mela z posledního, vlastenecky brouká „jako je prázdná duha, tak jsem prázdný i já, jako je zrádná voda, tak zradím i já…“