Kdy byla zlatá éra tábornictví? Polemika na to téma se rozjela v redakční kuřárně, když Lidovky otiskly článek s titulkem Zlatá éra tábornictví – 80. léta. Dlouholetý skautský vedoucí Jiří Zajíc v něm tehdejší táboření pod hlavičkou turistických oddílů chválí: „Už tam nebylo žádné velké ideologické znásilňování, naopak ale chyběly tlaky kapitalismu.“ Ehm... Vkrádá se tu na mysl, že těžko objektivně najdeme nějakou zlatou éru táboření a vůbec čehokoliv, třeba nezávislé kultury (chcete-li undergroundu), že ve stanovení zlatých ér se odrážejí individuální vzpomínky na nejlepší léta toho či onoho člověka.

Pro autora těchto řádek byly zlatou érou táboření roky 1969 a 1970. Pionýr se samovolně rozpadl už na jaře 1968, Junáka ještě normalizátoři nestačili zrušit, tak jsme jako skautíci vesele jezdili na výpravy i tábory za aplausu venkovských babiček. Ty věděly lépe než my, desetiletá vlčata, co se na nás valí, a fandily nám, ať si ten zbytek dobíhajícího času užijeme.

Ale pro osobnosti typu Jaroslava Foglara nepřestala zlatá éra táboření nikdy. Foglar vedl své oddíly – pod různými hlavičkami – od dvacátých až do osmdesátých let. Tábořil za první i druhé republiky, za protektorátu, stalinismu, reformního komunismu i za normalizace. Dodnes fascinuje jeho zápis v oddílové kronice z 2. května 1945: „Někteří hoši v lese při hře nahlas mluví a dohadují se. To je jiná takytábornická chyba. V lese má být i při nejvzrušenější hře ticho jako v kostele.“

Představte si to. Je 2. květen 1945, v Evropě zůstává jen úzký proužek okupovaného území od Norska přes Dánsko a protektorát po italské Alpy, ten den noviny přinášejí zprávu „Vůdce padl“ a všichni čekají na poslední boj i svobodu – ale Foglar myslí na táboření a na to, že v lese má být ticho jako v kostele. Na první pohled to působí i úchylně. Ale jen dokud si neuvědomíte, že tak autentický zájem o táboření už tu nebude. Ostatně pro hodně lidí je zlatou érou nezávislé kultury právě normalizace – tlak režimu tu kulturu vlastně vybudil.

Kdy zažil svou zlatou éru táboření Jiří Paroubek? Asi nikdy. Kdo už v osmnácti vstoupí do politické strany, zřejmě nemá k táboření buňky. Ale 80. léta, dobu, kdy jako ekonom a manažer působil v Restauracích a jídelnách, si Paroubek pochvaluje. Když se v rozhovoru pro MF DNES vymezil proti změnám v ČSSD, jež mají stranu očistit od normalizačního odéru i spojení s Michalem Davidem, řekl: „Urážet umělce, který je jako jeden z mála špičkových českých umělců na straně ČSSD, to se myslím moc nepovedlo.“ To je pěkný doklad osobní integrity.

Kdyby Paroubek býval tábořil, i za nejtužší normalizace by u táborových ohňů slýchal písně Karla Kryla. Ať už jsme si o Krylovi po jeho návratu z exilu mysleli cokoliv, ČSSD v něm měla na své straně zpěváka, za něhož se nemusela stydět, který byl protipólem Michala Davida. Slyšel snad někdy Paroubek někoho hrát u táboráku Michala Davida? No vidíte. Kdyby byl býval tábořil, s normalizačním zpěvákem by si teď takhle nenaběhl.

LN, 24.7.2010

Autor je komentátor LN