15.10.2019 | Svátek má Tereza


SPOLEČNOST: Kdyby byl Paroubek táborníkem

27.7.2010

Kdy byla zlatá éra tábornictví? Polemika na to téma se rozjela v redakční kuřárně, když Lidovky otiskly článek s titulkem Zlatá éra tábornictví – 80. léta. Dlouholetý skautský vedoucí Jiří Zajíc v něm tehdejší táboření pod hlavičkou turistických oddílů chválí: „Už tam nebylo žádné velké ideologické znásilňování, naopak ale chyběly tlaky kapitalismu.“ Ehm... Vkrádá se tu na mysl, že těžko objektivně najdeme nějakou zlatou éru táboření a vůbec čehokoliv, třeba nezávislé kultury (chcete-li undergroundu), že ve stanovení zlatých ér se odrážejí individuální vzpomínky na nejlepší léta toho či onoho člověka.

Pro autora těchto řádek byly zlatou érou táboření roky 1969 a 1970. Pionýr se samovolně rozpadl už na jaře 1968, Junáka ještě normalizátoři nestačili zrušit, tak jsme jako skautíci vesele jezdili na výpravy i tábory za aplausu venkovských babiček. Ty věděly lépe než my, desetiletá vlčata, co se na nás valí, a fandily nám, ať si ten zbytek dobíhajícího času užijeme.

Ale pro osobnosti typu Jaroslava Foglara nepřestala zlatá éra táboření nikdy. Foglar vedl své oddíly – pod různými hlavičkami – od dvacátých až do osmdesátých let. Tábořil za první i druhé republiky, za protektorátu, stalinismu, reformního komunismu i za normalizace. Dodnes fascinuje jeho zápis v oddílové kronice z 2. května 1945: „Někteří hoši v lese při hře nahlas mluví a dohadují se. To je jiná takytábornická chyba. V lese má být i při nejvzrušenější hře ticho jako v kostele.“

Představte si to. Je 2. květen 1945, v Evropě zůstává jen úzký proužek okupovaného území od Norska přes Dánsko a protektorát po italské Alpy, ten den noviny přinášejí zprávu „Vůdce padl“ a všichni čekají na poslední boj i svobodu – ale Foglar myslí na táboření a na to, že v lese má být ticho jako v kostele. Na první pohled to působí i úchylně. Ale jen dokud si neuvědomíte, že tak autentický zájem o táboření už tu nebude. Ostatně pro hodně lidí je zlatou érou nezávislé kultury právě normalizace – tlak režimu tu kulturu vlastně vybudil.

Kdy zažil svou zlatou éru táboření Jiří Paroubek? Asi nikdy. Kdo už v osmnácti vstoupí do politické strany, zřejmě nemá k táboření buňky. Ale 80. léta, dobu, kdy jako ekonom a manažer působil v Restauracích a jídelnách, si Paroubek pochvaluje. Když se v rozhovoru pro MF DNES vymezil proti změnám v ČSSD, jež mají stranu očistit od normalizačního odéru i spojení s Michalem Davidem, řekl: „Urážet umělce, který je jako jeden z mála špičkových českých umělců na straně ČSSD, to se myslím moc nepovedlo.“ To je pěkný doklad osobní integrity.

Kdyby Paroubek býval tábořil, i za nejtužší normalizace by u táborových ohňů slýchal písně Karla Kryla. Ať už jsme si o Krylovi po jeho návratu z exilu mysleli cokoliv, ČSSD v něm měla na své straně zpěváka, za něhož se nemusela stydět, který byl protipólem Michala Davida. Slyšel snad někdy Paroubek někoho hrát u táboráku Michala Davida? No vidíte. Kdyby byl býval tábořil, s normalizačním zpěvákem by si teď takhle nenaběhl.

LN, 24.7.2010

Autor je komentátor LN



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.