Dvousté výročí narození Karla Marxe nemělo v Česku takový ohlas jako v západní Evropě, a pokud se k němu někdo vyjádřil, pak více či méně kriticky.

Marx je dodnes nebezpečný, mohli jsme se dočíst u liberálních a konzervativních komentátorů. Ti levicoví dokonce mlčeli úplně, jako by nechtěli přiznat, že nejhlubším základem evropské levice je Marx a nikdo jiný.

Není to těžké vysvětlit. Kdo si přečetl v dějepisných knihách o komunistických režimech, které ve jménu Marxe vraždily své spoluobčany někdy až v milionových počtech, nebo kdo jenom zažil dusivou atmosférou normalizačního režimu, který fousatou Marxovu tvář rovněž vystavoval na svých posvátných místech, ten musí mít k rodákovi z Trevíru přirozenou averzi.

Přesto v této reakci tuzemské veřejnosti na 200. výročí chybí jakýkoli intelektuální nárok. Na Marxe se odvolávali ti, které nemáme rádi, ani my tedy Marxe rádi nemáme.

Není však pochyb, že Marx ovlivnil i náš dnešní svět víc, než jsme ochotni si připustit. Jeho myšlenky nám nemusí být sympatické, jako první však vytvořil nějaké sociální učení, ve kterém požadoval, aby společnost ve svém zájmu přispěla k vyrovnávání protikladů v příjmech a životních podmínkách občanů.

Dodnes platí, že společnosti s menšími příjmovými rozdíly dokážou lépe využívat svůj potenciál než země s propastnými protiklady. Sám Marx nebyl optimistou a nepředpokládal, že se chudí domůžou nápravy jinak než revolucí. Jeho skepse se v mnoha případech stala temným proroctvím, které se naplnilo nejhorším možným způsobem.

O tom, do jaké míry šlo o sebenaplňující proroctví, je možné diskutovat, v každém případě se především v těch vyspělých zemích Marxovy myšlenky, anebo reakce na ně, staly základem či podnětem reforem vedoucím k všeobecnému blahobytu.

Proč tedy nechceme o Marxovi mluvit ani dnes, 200 let od jeho narození, případně proč vzpomínku na něho odháníme? Může to být intelektuální pohodlnost, je také možné, že se někdo bojí nové revoluce. Přesto žijeme ve světě, k jehož stvořitelům Marx patří.

Proto je možný i výklad, že se německý ekonom a filozof stal znovu špatným svědomím společnosti. Spíše komický rozměr má zaryté mlčení sociálních demokratů a komunistů. Jak by asi svému otci zakladateli vysvětlovali, že chtějí v budoucí vládě přisluhovat mocnému miliardáři? Autentický marxista přece nemůže důvěřovat někomu, jehož zájem stojí antagonisticky proti zájmům obyčejných lidí, které mají zastupovat. Třeba by to šlo nějak vysvětlit, ale raději se o to nikdo ani nepokusil.

Stejně rozporný je postoj pravicově smýšlejících občanů, který by se dal jednoduše shrnout: rozhodně jsem proti marxismu, na sociální dávky však mám nárok a případné dotace od státu nebo úřednickou definitivu si zasloužím.

Na otázky, jestli je tento svět, organizovaný do značné míry na základě Marxových myšlenek, nejlepší z možných variant, jestli se naopak návratem k Marxovi nedá něco zlepšit, pochopitelně odpověď nedostaneme.