Dvě dívky se chytnou za ruce a vykročí proti jedoucímu vlaku. Děsivá událost pro obě rodiny, strojvedoucího i kolemstojící. Bližší podrobnosti se dovídáme pomalu a jejich pravdivost je diskutabilní. Na rozdíl do faktů se tedy hlavami přeživších honí otázky, na které nemáme jednoznačné odpovědi.

První otázka je nejpalčivější: proč to vlastně obě holky udělaly? Přesvědčil je k takovému kroku někdo cizí, šlo o hru hormonů a kolísavou psychiku adolescentů, duševní nemoc, zklamání v lásce anebo o dlouhodobý plán a bezvýchodnou situaci? Byly to vlastně ještě děti. Skutečně? Není v šestnácti člověk už dospělý a nerozhoduje se vlastně o mnohém sám? Anebo se vyzrálost posunula a dnešní děti dospívají až ve třiceti? A následují další otázky: kdo za to může a kdo co zanedbal, ovlivnil, způsobil nebo odpovídá? V první řadě přijdou na přetřes rodiče. Právo rodinné i trestní bude zkoumat jejich přítomnost či nedostatek odpovědnosti, zanedbání výchovy a individuální viny, a bez ohledu na výsledek dokazování si obě rodiny už navždy ponesou stigma výčitek svědomí. Vždyť obecný trend dnes velí dítko přehnaně opečovávat a všechna smítka mu z jeho cesty odstraňovat, jako kdyby dětství nebylo jen přípravou na svět dospělých, jenž žádnou selankou přece ve skutečnosti není.

Možná se vztyčí politik a vnímaje blížící se volby navrhne legislativní změnu, která jednou provždy sebevraždám nezletilců zabrání. Nejlépe samozřejmě zákonem, po vzoru zbraní například zákazem vlaků. Anebo zákazem volného pohybu dětí. Další blouznivce napadne, že by se dala dovodit odpovědnost kamarádů anebo sociálních sítí. V každém případě by za tu dvojnásobnou zbytečnou smrt měl někdo pykat. Vězením. Polepšovnou. Veřejným lynčováním. Anebo aspoň tučnou náhradou škody.

Staromilec si povzdychne, jak děsivé věci se v naší zemi dějí a jak lačně na ně média naopak čekají, čímž opakování podobných scénářů spíš vyprovokují než zabrání. Co když ta nešťastná úmrtí vyvolají další následovníky? Zvlášť symbolické se jeví takové obětování těsně před Velikonocemi. Proč se vůbec podobným věcem pořád divíme, když víme, že sebevraždy jsou v lidských dějinách všudypřítomné? Mysl už by ráda s dalšími otázkami přestala, přesto se další a další z hlubin duše vynořují. Proč se snažíme jedince od sebevražd zachraňovat? A proč právě děti – když jim současně od narození do hlav vtloukáme, že mají vlastní osobní integritu, že jim zákony svěřují právo se vyjádřit a tento svět že je bude plně a absolutně respektovat.

Psáno pro MfD

Autorka je advokátka