Před příchodem křesťanství byli lidé vážně přesvědčeni o tom, co my považujeme za vtip. Jistě ho znáte: "Kdy bude v Čechách dobře?" "Už bylo."

Jak ve starém Řecku, tak ve starém Římě byla dobře známa pověst o zlatém věku. Objevuje se ostatně i ve Starých pověstech českých. Podle této pověsti byl kdysi zlatý věk, pak nastal věk stříbrný, pak věk železný… nu, a teď máme to, co máme. Člověk by se měl orientovat podle vzorů z minulosti a snažit se co nejvíce napodobovat to, co bylo tehdy dobré. Vzor je tedy v minulosti, budoucnost je nikoli před námi, nýbrž za námi, je nebezpečná, protože neznámá… Do budoucnosti člověk jaksi padal, když si nedával pozor.

Částečně už judaismus, v plnosti ale až křesťanství znamenalo zásadní obrat. Lidé začali očekávat to nejlepší od budoucnosti. Minulost mohla být dobrá, ale budoucnost bude lepší. Slovo naděje, které mělo v antickém Řecku význam spíše negativní (naděje bývají marné, že?), nabylo pozitivního významu a stalo se vedle víry a lásky základní křesťanskou hodnotou.

V křesťanství ovšem – při vší jeho činorodosti – zůstávalo povědomí o tom, že budoucnost nemáme ve svých rukou, ale že ji můžeme pouze přijmout jako dar. To se změnilo zejména během osvícenství, kdy se mnozí lidé začali domnívat, že si poradí sami. Víru v nadcházející Boží království nahradila víra v pokrok. A ta nám vydržela … asi tak do letoška, že?

Byl to G. K. Chesterton, kdo si všiml, že řada neřestí jsou vlastně ctnosti, které se utrhly z řetězu. Lakota je přehnaná hospodárnost. Rozhazovačnost je přehnaná štědrost. Když se ale utrhla z řetězu naděje, proměnila se v báje. K těm nejhroznějším patřila báje o světlých komunistických zítřcích a ta o nacistické Tisícileté říši. V méně škodlivé podobě měla tato báje podobu víry v technologický pokrok.

Zdá se, že pořád to tak nějak šlo – do současné evropské krize, která trvá zhruba od roku 2008. S nadějí do budoucnosti to už bylo vachrlaté i předtím, ale teď jako bychom ji ztratili definitivně.

Ne že by se nám dařilo nějak ukrutně špatně. Ano, jsou lidé, zejména staří, kterým je velmi krušno. Za to ale může spíše vyschnutí pramene lidské solidarity než celkové snížení životní úrovně. (Spočítejte si, kolik Češi utratí za alkohol, za cigarety, kolik prosází v hernách, kolik letos utratí za zahraniční zájezdy, a pak meditujte o děsivém poklesu kvality našeho materiálního života.) Jsem ale přesvědčen, že co nás skutečně trápí, je ztráta budoucnosti.

Pro náš národ, žijící bez Boha, měl velký význam materiální blahobyt. Do roku 2008 šla životní úroveň stále nahoru, v podstatě od roku 1945. Ano, já vím, počátky komunistické vlády byly pro mnohé peklem, ale pokud uvažujeme o materiálním "blahu" národa, tak to se skutečně – s malými a krátkými krůčky vzad – neustále zvyšovalo, a to i za komunismu. A v letech 2000 – 2008 jsme přímo pádili kupředu. Jenže teď už nejsou čtyři roky žádné dobré zprávy a nezdá se, že by se to v dohledné době mělo změnit. A lidé jsou patřičně naštvaní. Vlády jim vždycky tak či onak slibovaly, že bude lépe – a to bez ohledu na to, zda to byla vláda komunistická nebo nějaká z vlád po sametové revoluci. Současná vláda pouze slibuje, že se pokusí zabránit tomu, aby v budoucnu nebylo ještě hůře. Kdo to ale chce slyšet? Nemylme se, národ potřebuje naději – a proto bude volit levici. Bohužel se spálí. Levicová vláda v podstatě nemůže slíbit nic jiného, než to, oč se snaží současná vláda pravicová: Totiž že se bude snažit, aby alespoň nebylo hůře. Pokud bude slibovat něco jiného, bude zle, protože bude slibovat cosi, co není a nebude v její moci.

V současné době jsme svědky hrubnutí nejen naší politické scény, ale celkového života. Lidé jsou stále naštvanější. Na politiky, že s tím něco neudělají. Na cikány, jako kdyby za celoevropskou krizi mohli právě oni. Na své děti – proč stále přibývá těch týraných? Jedni na druhé – jen si přečtěte, čím mě někteří lidé počastují v diskusi pod tímto článkem. Tvrdím, že společným jmenovatelem je ztráta naděje. Ten, kdo chce tuto ztrátu přiživovat, to má velice snadné. Ale co kdybychom se pokusili naději znovu najít?

Já bych byl pro. Jsem ale přesvědčen, že bychom ji neměli hledat na nepravých místech. Nehledejme naději v materiálním blahu. Většina z nás tak jako tak potřebuje zhubnout – někteří dokonce o dost.

Naděje, kterou přináší křesťanství, má celou řadu rovin a poloh. Jednou z nich (neříkám, že nejvýznamnější, ale jistě důležitou) je, že já se mohu změnit. Jistě, není to snadné, a v podstatných věcech to nepůjde bez Boží pomoci. Bůh miluje každého člověka takového, jaký je, ale právě protože ho miluje, ho nechce nechat takovým, jaký je. Změna je možná. Nemusím být do konce života zapšklý, jedovatý, ironický, sarkastický a… beznadějný.

Ti, kteří hlásali světskou naději, často tvrdili, že někdo musí zmizet, aby bylo na světě lépe. Kacíři, kulaci, imperialisté, židé, Romové, ekologisté… Proto tam, kde lidé přestali doufat v Boha a začali svět měnit "k lepšímu" vlastními silami, zpravidla tekly potoky krve. A svět se nezlepšoval, naopak. Když začneme u sebe, můžeme se radovat z malých pokroků. A když znovu objevíme naději, můžeme k ní pomáhat i druhým.