Nechtějte prosím číst nějaké katastrofální prognózy. Svět, tedy i ten, ve kterém žijeme, se vždycky někam řítil. Pouze některým lidem tam, dalším jinam, některým rychle, dalším pomalu. A onu otázku si kladli naši předkové a budou si ji klást i naši pravnuci. Někteří lidé tvrdí, že záleží na úhlu pohledu. To také, ale není to ještě zcela vystihující. Vystihl to přesně známý aforista Pavel Kosorin takto: Život se neodehrává mezi nebem a zemí, ale mezi nebem a peklem.

A všechno ostatní zde již bylo a byli zde také všichni ostatní. V každé době se uprostřed lidského davu vynořili lidé moudří (někdy jim pohříchu nebylo nasloucháno) a stoupenci teorií hříšných a nedobrých. Nu, a proto máme občas blíže k nebi, považujeme-li je za sídlo Boží, nebo k peklu, považujeme-li je za sídlo Ďáblovo. A naše chování je často postihováno tresty Božími, vzdalujeme-li se Bohu, nebo chechtotem Ďáblovým, blížíme-li se k místům věčného zatracení.

Jenže - jak poznat, že činíme něco proti spravedlnosti Boží, nebo zda se poddáváme svodům Ďáblovým? Není totiž na to lakmusový papírek. S jistou (a značně velkou) zlomyslností by se dalo říci, že by nám to vždy mohli vysvětlit politici. Jenže kteří? Kdybychom zůstali pouze ve vlastech českých, moravských a slezských, zjistili bychom, že lidé zdejší jsou přesvědčeni o tom, že politikové nás stahují do pekel. Pochopitelně, že různé skupiny občanů mají pro tuto cestu do pekel s našimi politiky různá jejich jména. Leč dohromady bychom tam bohužel našli jména všechna. Takže tudy cesta také nevede.

Údajně se lidé, z důvodu toho, že chtějí slyšet pouze jimi uznávané pravdy, začínají izolovat do jakýchsi neformálních skupin. „Vědecky“ se jim říká „sociální bubliny“. Lidé si v nich omílají pouze své pravdy a diví se, že lidé v jiných „bublinách“ věří zase pravdám svým. Což je také cesta do pekel.

Abychom se vrátili domů. Kde tedy hledat pravdu a naději, že se vzdálíme peklu? Zejména v situacích, kdy se nejrůznější politické strany a hnutí snaží získat nejrůznějšími (!) způsoby co nejvíce příznivců, nebo spíše voličů.

Seriózních a objektivních informací v tomto smyslu je poskrovnu. Pokud jde o televizi a rozhlas, dostává se nám od nich informací na úrovních veskrze mizerných. Snad jediným světlým bodem rozhlasového vysílání je u nás stanice Vltava. Světlých bodů ve vysílání televizním nějak moc nelze najít. Ani při troše dobré vůle.

Pokud jde o tištěná média, je v této oblasti situace stejná. Náklady novin klesají, některé z nich to dohánějí poměrně ošklivou a naprosto neseriózní bulvarizací. Snad s výjimkou Lidových novin (zejména s přihlédnutím k jejich výtečným pátečním a sobotním přílohám a webu Neviditelný pes) jsou na tom tištěná média úplně stejně jako nic neříkající, vyprahlé nebo spíše matoucí české televizní stanice.

Trochu lepší situace je v elektronických médiích. Vedle ultralevicových, kryptokomunistických a mizerně demagogických webů jsou zde velmi objektivní a vysoce profesionální blogy a časopisy.

K tomu, aby demokratický stát fungoval, jsou nezávislá a pluralitní média naprosto potřebná. Koncentrace některých médií do majetku několika současných českých miliardářů je značným nebezpečím pro demokracii. Oligarchové považují jimi ovlivňovanou činnost a obsah médií, která vlastní, za pokračování byznysu jinými prostředky.

Konec konců, souvisí to s projevy systémové politické korupce (state capture), jimiž ovlivňují oligarchové a politici s nimi spojení rozhodovací procesy státu ve svůj prospěch, což mnohdy chudáci poslanci a senátoři ani netuší.

S tím toho na první pohled nemůžeme moc dělat. Ovšem jenom na první pohled. Musíme se tomu umět především bránit (do budoucna třeba také mediální výchovou ve školách) tím, že budeme odhalovat neseriózní zdroje informací a vysvětlovat, jaké zkreslené informace a v čí prospěch veřejnosti majitelé médií předkládají. K tomu je třeba, abychom občany učili kritickému myšlení a rozvíjeli jejich právní, historické, kulturní a sociální vědomí. A činili tak neustále, každou hodinu a každý den.

Další nadějí by mohly být politické strany. Avšak ouha. Současná vláda (o mnoho se nelišící od vlád minulých) úspěšně předstírá, že rozvoj ekonomiky a pokles nezaměstnanosti je jejím dílem. Což je demagogie nejhrubšího zrna.

Tato vláda sem tam cíleně přidává nějaké peníze různým skupinám. Ovšem ke škodě nás všech (zdravotnictví, podpora podvodníků se sociálním bydlením, neprůhledná sociální politika vůbec). Avšak lidé na to bohužel slyší. Tuto roli by místo vlády zvládla i zkušená účetní. O nějakých vizích přesahujících rámec doby činnosti vlády (při troše štěstí od voleb do voleb) si můžeme nechat zdát. Zrovna tak jako o racionalizaci chodu státu a o zjednodušení (a nápravu) jeho současné justiční praxe.

A poslanci a senátoři? Jistě, jsou mezi nimi i slušní a poctiví lidé. Avšak i oni musejí dodržovat tzv. stranickou disciplínu. Dívat se, jak hlasuje předseda klubu a podle toho zvedat ruce. Samostatné názory se nedoporučují.

Takže nemáme lidi?

Ale máme. Znám (a mnozí z vás jistě také) řadu starostek a starostů (včetně zastupitelů) malých obcí, městeček i měst, kteří se úspěšně snaží spravovat majetek obcí a jejich chod ku prospěchu naprosté většiny občanů. Znám také desítky děvčat a chlapců z neziskových organizací (spolků), kteří se chovají a činí stejně, byť v jiných oblastech. Nemám ovšem pochopitelně na mysli ony „neziskové“ organizace „přisáté k neuvěřitelně dajným prsům státního rozpočtu“. Ty nikoli.

Jenže tito lidé odmítají své případné budoucí zapojení do klientelistického systému, který se nám zde podařilo vytvořit. Přesto by stálo za to, abychom právě tyto naše spoluobčany k řízení a budování státu přizvali. To je jediná možná cesta. Jak se na ni dostat?

V tom je právě to peklo. Možná, že se mnou nebudou mnozí souhlasit. Otázkou je, zda i jim (těm nesouhlasícím) nezačínají také vyrůstat čertovské růžky. Někdy v situacích, v nichž si to ani neuvědomují. Je to lehčí a bohužel i ekonomicky velice výhodné. Ďábel, jak známo, má mnoho podob.