SPOLEČNOST: K 15. výročí vzniku samostatné ČR
Trávil jsem v letech 1988, 1989 a 1990 vždy část roku v Bratislavě a dobře si pamatuji, že vůbec první písemné vyjádření o tom, že by se Slovensko mělo osamostatnit, nepocházelo od Vladimíra Mečiara a jeho HZDS, ale od KDH Jána Čarnogurského, k němuž jsem ještě z totalitních dob choval hluboké sympatie. Mělo podobu malého letáku, na který jsem narazil, když jsem před bratislavským hlavním železničním nádražím čekal na tramvaj. Snad tehdy jsem si poprvé uvědomil, že oni to opravdu myslí vážně. Stále jsem si ale nedokázal představit, že milovaná Bratislava a obdivované Tatry, všechno to krásné, co si jen lze se Slovenskem spojit, včetně nádherně melodického jazyka, překrásných dívek a skvělých herců a muzikantů, by napříště nemělo být součástí mé vlasti. Že budu na Slovensko muset jezdit s pasem a používat instituci vyhrazenou především pro cizozemce, tedy směnárnu (jak se později také stalo, neboť řeči nejmenovaných politiků o tom, že rozdělení Československa se prostých občanů nedotkne, byly pustou lží).
Jakkoli jsem byl oddaným stoupencem myšlenky uspokojení národních aspirací jinde za padlou železnou oponou a upřímně jsem podporoval osamostatnění Estonska, Lotyšska a Litvy v Pobaltí i Slovinců, Chorvatů, Srbů a muslimů v Jugoslávii, na domácím poli jsem to viděl jinak. Neměl jsem potřebu žít v samostatné České republice a doufal jsem, že totéž recipročně cítí většina Slováků – že pro oba národy musí být z řady důvodů výhodnější, už vzhledem k budoucímu vstupu „do Evropy“ (EU), mít větší, silnější a lidnatější společný stát než menší, slabší a počtem obyvatelstva méně významné státní útvary dva.
Dnes s odstupem patnácti let nemohu říci, že bych rozdělení Masarykovy republiky považoval za chybu, ale spíše za hloupost, neboť v Evropě by Československo mělo dozajista lepší postavení než oba jeho nástupnické státy.
Pokojný rozpad federace je právem dáván za příklad všem, kdo za národní osamostatnění zaplatili děsivou daň v podobě nepředstavitelného lidského utrpení. Na způsob rozchodu se Slováky můžeme být hrdí, přesto se nemohu upamatovat, že by někdo z mocných složil hold těm, kdo na tom mají snad největší zásluhu. Oné mlčící většině Čechů a Slováků, která bez známky násilného odporu akceptovala rozhodnutí, s nímž hluboce nesouhlasila. Nikdo z těch, kdo se nesmířili s dělením Československa, nevyšel do ulic, a přestože to bylo „o nás bez nás“, nespustil lavinu aktivního odporu, jež snadno mohla skončit krveprolitím. Demokratická vrchnost, která nepříliš demokraticky (bez referenda) rozhodla o jedné z nejzásadnějších věcí v životě samostatného Československa, přijala jejich tichý souhlas až příliš samozřejmě a já si stále častěji kladu otázku, jestli by ty miliony Čechoslováků, pro něž konec existence společného státu nebyl důvodem k radosti a bujarým oslavám, nezasloužily alespoň dodatečně veřejné poděkování. Pánové Klaus, Mečiar a spol. si patrně nikdy neuvědomili, jak nesmírně jim ti, kdo se řídili heslem „moudřejší ustoupí“, celý proces rozpadu státu usnadnili.
Také jim jsem věnoval své myšlenky, když jsem si na Nový rok připomněl 1. leden 1993. Působil jsem tehdy jako moderátor ranních bloků jedné západočeské soukromé rozhlasové stanice a toho dne na mě připadla pravidelná služba. Úsvit dějin nového státu jsem tedy prožil ve službě druhým; byly to – navzdory veškeré nostalgii a loučení s projektem Masaryka, Beneše, Štefánika a spol. – svým způsobem jedinečné a neopakovatelné okamžiky. Zatímco většina národa se po silvestrovské noci chystala ke spánku, já a nové republika jsme společně vstávali do časného jitra a pomalu si zvykali na nastalou situaci. V tisíciletých dějinách českých zemí se právě rodila další éra … Tedy příležitost, když už to dopadlo, jak to dopadlo, začít nově, lépe, smysluplněji. Využili jsme ji? Ne zcela.
Celých těch dlouhých patnáct let si kladu řadu otázek. Proč nebyl rozpad Československa načasován tak, aby vznik nástupnických států nepřipadl na již existující svátek (Nový rok)? Byl by takový problém celou věc neuspěchat a dát občanům obou zemí o jeden sváteční den navíc, aby si vznik ČR a SR mohli důstojně připomenout? Málo platné, současný Den obnovy samostatného českého státu, jak čtu jeho úplný název v kalendáři pro nadcházející rok, zůstane trvale ve stínu Nového roku. Proč? Byl to snad záměr? Měl tím být vyjádřen stud aktérů z rozbití společné republiky?
Pak tu máme problém vlajky. Žádná z nástupnických zemí, které se utvořily po demontáži východního bloku, ať v Pobaltí, na Balkáně nebo na teritoriu sovětské říše, si neponechala vlajku rozpadlého federativního celku. Až na jedinou výjimku – Českou republiku. Proč nemá ČR vlastní novou vlajku, proč se alibisticky skrýváme za symbol státního útvaru, který jsme předtím sprovodili ze světa? Jak má občan při oslavě 28. října veřejně deklarovat svoji myšlenkovou sounáležitost s první republikou a polistopadovou demokratickou federací? Tím, že vyvěsí českou vlajku, která ovšem není tak úplně česká, protože je také československá, takže na první pohled nelze jednoznačně určit, jaká vlajka na stožáru vlastně visí?
Proč jste, vážení čeští politici, stoupencům společné republiky sebrali nejen stát, ale také jeho vlajku? Heraldicky se dala kontinuita ČR s Československem vyjádřit přece docela jinak, zakomponováním „československých prvků“ do nového symbolu.
A konečně zde máme záležitost jednoslovného názvu státu. ČR existuje už patnáct let, ale označení ČESKO je spíše než výrazem všeobecného a přirozeného konsensu výsledkem opovážlivosti médií. Když Česko, tak proč ne Británsko, Anglicko, Francouzsko nebo Italsko? Když pouze Británie, Anglie, Francie a Itálie, proč ne také Čechie? Když Nizozemí, proč ne Čechozemí? Že je výraz Italsko nebo Británsko odporný? A Česko ne? Mně například se jeví právě tak.
První leden 2008 je časem ohlédnutí a odpovědi na otázku: Máme v souvislosti s tímto dnem léta Páně 1993 být na co hrdi? Tedy kromě zmíněného kultivovaného rozchodu se Slováky? Přiznávám: jsem na rozpacích. Ani s odstupem patnácti let se nemohu zbavit dojmu, že demokratické principy dostaly tenkrát pořádně na frak. Halasná menšina křiklounů prosadila svou na úkor tiché většiny. Možná také proto vnímáme první leden v roli výročí vzniku současného státu s rozpaky, jako bychom se k němu nechtěli příliš znát. A tak je svého druhu vysvobozením z tohoto trápení, že na stejný den připadá oslava nového roku. Nebylo by ale potom výstižnější, kdyby Den vzniku ČR byl v kalendáři napsán vedle 1. dubna?
