Svět má problémy, Evropa má problémy, my máme problémy. Nic nového. Problémy světové, evropské i lokální jsou něčím, co bylo, jest a bude. Jen se v čase a prostoru mění jejich intenzita a koncentrace. Asi je ale dobré se občas zamyslet, jak jsme problémy řešili v minulosti a k čemu to nakonec vedlo.

Vyvodit z toho důsledky. Poučit se. Význam to určitě má. Poté je třeba položit si otázku, kam spějeme právě teď a proč - co nám to přinese.

Osobně považuji za jediný víceméně poučený národ ten židovský. To poslední příšerné a neuvěřitelné bezpráví na židech páchané je přivedlo k rozhodnutí bránit se. Tvrdě, nesmlouvavě, komukoliv. Je to totiž jediná úctyhodná cesta k přežití.

Z čeho se máme poučit my a co z momentálního stavu věcí vyvodíme? Netřeba chodit do příliš vzdálené minulosti.

V rakouském mocnářství jsme v devatenáctém a počátkem dvacátého století podle seriózních historiků měli pozici hospodářsky prosperující země, a přesto nastala doba obrozenecká a snahy o samostatnost. Jde prostě o víc, než jen o hospodářskou prosperitu, i když ta je velmi důležitá. Jde zřejmě i o jazyk, kulturu, pocit, že nám nevládne cizí vrchnost našeho jazyka, zvyků a potřeb vcelku neznalá. Tak jsme se vyvázali z jedné říše a stali se na kratičký čas samostatnými. S nadšením a elánem, s maléry i úspěchy. Fungovalo to zřejmě uspokojivě. Poté okupace, protektorát, potupný okamžik dějin. Se záplatou na cti národa, jíž byli ti stateční, kteří v zahraničí přes kapitulaci svého státu opět bojovali. A nezapomeňme - také selhání spojeneckých vazeb. Po válce, po kratičké hře na částečnou demokracii v režii komunistů a za účasti Edvarda Beneše - komunistická diktatura.

Ta později nepadla ani tak z důvodu pošlapávání lidských práv, ale zejména díky hospodářské nevýkonnosti - neschopnosti zajistit zvláště po roce 1968 vzestup životní úrovně. Zhovadilosti RVHP (pro mladší: Rada vzájemné hospodářské pomoci) i domácího komunistického vedení měly pochopitelný důsledek, který se nutně dostaví vždy, když je ideologii podřízeno veškeré lidské konání – stagnaci, úpadek.

Vzpomeňme, jak KSČ řešila hospodářské maléry. Vždy snůškou řečí o posilování vedoucí úlohy strany (to byl všelék) a o nutnosti pevněji se semknout pod vedením našeho přítele, ochránce a vzoru, SSSR. Což vedlo mimo jiné k postupnému zániku loajality většiny občanů ke státu.

Po pádu komunizmu opět nadšení ze svobody. Vstup do NATO pro zajištění naší bezpečnosti.

A jednání o členství v EU. Než ovšem ke vstupu došlo, změnili jsme se my, ale zejména se změnila EU.

Je toho snad málo k poučení? Zkusme uvést jen několik podstatných zkušeností z uvedeného.

1) Hospodářská prosperita je zřejmě faktorem nejdůležitějším.

2) Značné části občanů zjevně vždy vadila cizí vrchnost, a to i v době hospodářské prosperity. To je zřejmě pocit, který se vytvářel a vyvíjel staletí a ignorovat jej může snad jen hlupák.

3) Zajištění bezpečnosti státu a jeho občanů by mělo mít důležitost zásadní - zejména pro nás, kteří jsme byli během posledních sta let dvakrát násilně okupováni, uvrženi do nesvobody a zem bezohledně drancována.

4) Obecné občanské svobody, jako je svoboda slova, svoboda vyznání a podobně měly vždy svou nezanedbatelnou důležitost.

Chováme se poučeně? Osobně ten pocit nemám.

ad 1) Stali jsme se na základě referenda členským státem EU, která však již v době referenda a našeho přijetí jevila sklony vytvářet nadstát, v němž bude ideologii podřízeno veškeré dění. To už jsme ovšem zažili a víme, kam to vedlo. Vyjednání podmínek vstupu proběhlo velmi špatně. Naše oprávněné zájmy nebyly hájeny dost důrazně. Důsledek - vezeme se ve spolku, který má obrovské hospodářské potíže, stagnuje, nebo se propadá, a na nás je vyvíjen nevybíravý nátlak, abychom spolufinancovali maléry, jež svou nezodpovědnou politikou způsobili jiní. Politika EU v tuto chvíli kopíruje sovětské manýry. Musíme se pevněji semknout má být opět všelékem.

ad 2) Značné části občanů včetně mne i dnes vadí cizí vrchnost. A ona je velmi expanzivní, řečeno česky a jadrně, už chce kafrat úplně do všeho (mluvím o té unijní). Zatím domácím pohůnkům nechává volnost, aby nám přetlumočili příkazy z Bruselu v českém jazyku. Jsou to příliš ostré věty? Položte si otázku, zda lze věřit, že kupříkladu belgický úředník v žoldu EU ví lépe, co potřebují v českých, polských, bulharských či jiných Kotěhůlkách, než místní starosta a jeho vyšší instance. Tomu snad věří jen ČSSD a náš ministr zahraničí – nebo spíše mají k svým veřejným výlevům jiné pohnutky?

ad 3) Kdo se o nic nepral, většinou nic nezískal. Vznik republiky je výsledkem zápasů politických i ozbrojených. Pak už se jen kapitulovalo. To vedlo ke ztrátě národního sebevědomí, jež nechybí třeba Nizozemcům, Polákům a dalším, kteří se i v beznadějné situaci bránili. My si zajišťujeme bezpečnost členstvím v NATO a posilujeme ji zřejmě tím, že jsme téměř zrušili armádu. Skutečné nebezpečí - islamizaci Evropy v rámci "korektnosti" - zanesené sem zejména díky EU, ignorujeme!

ad 4) Obecné občanské svobody jsou po uvolnění (až i anarchii) v devadesátých létech postupně oklešťovány a svazovány (regulovány). Ne však k prospěchu občanů, spíše v zájmu mocenských struktur, ale zejména molochů ovládajících hromadné sdělovací prostředky. Je naprostou šíleností státu, že nutí své občany povinně financovat rozrůstající se struktury ČT a ČRo, přičemž ony se stále více věnují vymývání hlav namísto serióznímu zpravodajství a šíření solidní kultury. Už i z předpovědi počasí chtějí dělat šou, samozřejmě na úkor množství sdělených informací. Platíme si televizi, jejíž jedinou zprávou o pobytu prezidenta ČR v Jižní Americe byla podrobná reportáž o tom, jak strčil do kapsy pero, jímž podepsal protokol, což nám však opakovali dva dny. Je pozoruhodné, kolik prostředků přerozdělených EU jde na její vlastní propagaci přímou, i tu víceméně skrytou, servírovanou za peníze daňových poplatníků našimi sdělovacími prostředky, zejména těmi "veřejnoprávními". Opět mi to něco nedávného silně připomíná.

Asi jsme tedy nepoučitelní. A asi významné sdělovací prostředky neřídí lidé nestranní, jimž leží na srdci užitek této země, jež je i jejich vlastí. Jinak by nemohl být takto nesmyslně ostouzen vlastní prezident, případně předseda vlády, který nepodepsal něco, co nemohl nejen prostudovat, ale ani přečíst.

Jinak by nemohly ČSSD a TOP 09, jež tak nekriticky podporují cokoliv, co z Bruselu zavane, mít významnou podporu voličů.

Naprosto šokující jsou bláboly o tom, že nepřistoupíme-li k tomu či onomu, budeme "na okraji", "bez vlivu" atp. Takové bohužel pouští do světa i náš ministr zahraničí.

Pokud není v jakékoliv organizaci přípustná diskuse, jiný názor, nesouhlas, nejedná se o demokracii, ale o diktaturu. Děkuji, nechci. Tu už jsme tu párkrát měli.