Jiří Pehe byl dlouhou dobu zřejmě neprávem považován za prodlouženou ruku Václava Havla. Poté, co se veřejně přihlásil k myšlenkovému tanku české levice, se zřejmě situace kolem Pehe mění k lepšímu. Netřeba se už schovávat za Havlovu sukni „apolitické politiky“. Nyní se z pana Pehe stává jasný příznivec české levice. To je podle mne zpráva příznivá, protože je dobré vědět, čemu ten který komentátor doopravdy fandí. Pehe je od nynějška jasným apologetem ČSSD.

Ve své poslední stati na webu Aktuálně.cz (Jaká by byla ČSSD Michala Haška?) se Jiří Pehe zabývá aktuální situací v ČSSD před březnovým sjezdem, na kterém má být zvolen nový předseda této v současnosti největší politické strany v zemi. V závěru své úvahy nad tím, zda konkrétně Michal Hašek bude tím správným mužem včele ČSSD, Pehe píše: „V současném masivním útoku neoliberální pravice na základní sociální jistoty a stát jde o víc: definovat, pokud možno co nejkomplexněji, vlastní sociálně demokratický pohled na svět zmítaný krizí, a nabídnout východiska. Nic proti slušnému chování ve Sněmovně. A o tom, kdo se bude komu přizpůsobovat v případné příští vládě, je dost času se bavit po volbách. Teď jde o to, aby Hašek i Sobotka ukázali, zda jsou víc než jen technologové moci.“

Zdá se, že si Pehe udržuje distanc od obou hlavních kandidátů na funkci předsedy ČSSD. V čem je tento jeho postoj pouhou záležitostí rozumu a zda jeho levicové srdce přeci jen netruchlí po bývalém šéfovi ČSSD Paroubkovi, nechávám na úvaze čtenáři. Přesto se však nemohu nevěnovat oblíbenému tématu Pehe již od havlovských dob. Tím je jeho napadání pravice, kterou zásadně nálepkuje jako „neoliberální“ (takže bychom se měli o současné levici, ať komunistické či socialistické, bavit jako o „neosocialistické“?) a kterou podezírá z masivního útoku na základní sociální jistoty a stát.

Především bychom měli jasně definovat, co jsou ony „ základní sociální jistoty“. Je to například právo na práci, respektive povinnost pracovat? Toto právo dokázal bravurně zamlžit sovětský komunismus, který byl importován do Československa se vším všudy. Vedlo to k úplné ekonomické záhubě socialismu, který tak dlouho všem zaručoval sociální jistoty, až zcela zbankrotoval. Roky 1989 a 1990 nebyly totiž nic jiného než úplný bankrot socialismu. Potíže eurozóny i USA, o kterých Pehe píše jako o „světě zmítaném krizí“, jsou obdobou krachu socialismu. Tak dlouho se Evropa i USA zaklínala sociálním státem, až tento stát nedokázal dostát svým závazkům vůči svým občanům. Není vůbec překvapivé, že odhalení této holé skutečnosti nastalo v důsledku finanční krize, po níž následovala krize hospodářská. Na rozdíl od Jiřího Pehe se domnívám, že právě socialistické strany Západu by měly přistoupit na tezi, že by se stát neměl pasovat do role opatrovatele, ale měl by být „pouze“ garantem práva a spravedlnosti a měl by své sociální výdaje omezit pouze a jenom na potřebné, tj. nemajetné. Sociální výdaje téměř nebo úplně pro všechny občany státu jsou nesmyslem a produktem bolševismu.

Bude-li tedy Jiří Pehe přístupný této diskusi, rád ji s ním povedu. Zatím se však nezdá, že by byl k této diskusi připraven. Kritizuje-li Michala Haška za to, že připouští zrušení některých sociálních dávek, a dává-li to do souvislosti s tím, že si tím Hašek snaží „naklonit“ pravicové strany, je podobná diskuse zatím mimo realitu. Přijde-li česká neosocialistická levice s novou koncepcí sociálního státu, kde nebude za každým rohem vyčuhovat sociální dávka na běžné lidské potřeby pro výdělečně činné osoby, a pokud budou sociální dávky skutečně určeny výhradně lidem v nouzi a v tíživé osobní situaci, pak to vidím jako nadějnou změnu. Bez této změny v myšlení se nelze dobrat ke konsensu ani co se důchodové či zdravotnické reformy týče.