Je to trapné, ale viděl jsem ten muzikál teprve nedávno. Pravda, hodně jsem o něm slyšel - poprvé před více než dvaceti lety. Nebudu kritizovat výkon herců či zpěváků, ba ani režii. Během představení mě ale napadlo několik myšlenek, o které bych se rád podělil. Napadly mne nad tímto slavným muzikálem; do značné míry se ale týkají i dalších děl, v nichž se lidé, kteří nejsou Kristovými uctívači, snaží Ježíšův příběh zpracovat.

Předně jsou lidé stále přitahováni Ježíšovým vztahem k ženám. Nejčastěji je "na ráně" Marie Magdaléna, bývalá hříšnice, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů a která prý Ježíše obzvlášť milovala. Ta je většinou ztotožňována se ženou, která dle 7. kapitoly Lukášova evangelia Ježíšovi slzami smáčela nohy a otírala je svými vlasy, a která ho rovněž pomazala vonnou mastí. Není vyloučeno, že skutečně šlo o Marii Magdalénu, není to ale příliš pravděpodobné. Podle své básnické licence a podle svého gusta autoři toto téma rozvíjejí - někdy až do polohy, že Ježíš si vzal Marii z Magdaly za ženu a že spolu měli děti.

Tato snaha "propašovat" do Ježíšova příběhu milostnou zápletku, jež přece musí být součástí každého "pořádného" příběhu - včetně třeba béčkových katastrofických filmů, které jsou vlastně o něčem úplně jiném - je svým způsobem pochopitelná. Ježíšovi se ženy jistě líbily jako každému jinému muži, přestože nám o tom evangelia nenechávají sebemenší zmínku. Právě toto mlčení evangelií dráždí představivost autorů, kteří skutečný Ježíšův význam nechápou, a proto více či méně povolují uzdu své fantazii.

Člověka, který Ježíše srdcem nezná a který mu neuvěřil, dále dráždí Ježíšova dokonalost, jak ji evangelia dosvědčují. Proto vyhledává jeho "slabé chvilky". Nabízejí se v podstatě jenom dvě: osamělá modlitba v zahradě Getsemanské a zvolání na kříži "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ostatně o interpretaci tohoto výroku se přou i křesťané. Znamenal opravdu úzkostný výkřik pravého člověka a přitom Božího Syna, který prožívá hrůznou odloučenost od Otce, nebo jde "jen" o modlitbu, tedy o citát z 22. žalmu?

Jesus Christ Superstar si slabou chvilku vymýšlí - a jde o jeden ze slabších momentů tohoto díla. V určité chvíli Ježíš opouští nemocné, kteří se k němu vztahují, s otrávenými slovy "Uzdravte se sami!" Skutečný Ježíš byl nepochybně mnohdy unaven, někdy frustrován, ba i rozhněván. Úžasné na něm ale je, že uvedená slova nikdy neřekl. I mnohá jiná díla se snaží naznačit, že Ježíš nebyl dokonalý. Člověk, který nevěří, dokonalost Ježíšovu těžko může snést.

Konečně třetím momentem, který chci zmínit, je přitažlivost osoby Jidášovy. Nedávno prošla našimi médii slabá vlna vzruchu kolem "Jidášova" evangelia. Lidé, kteří neuvěří v Ježíše a kteří nevolí absolutní lhostejnost vůči všemu, hledají nějaký jiný smysl Ježíšova příběhu, než je ten, který nabízí křesťanství. Ostatně vzpomínám si na jednu situaci z kurzu evangelického duchovenstva - bylo to někdy počátkem osmdesátých let - kde si jeden z farářů stěžoval na evangelistu Jana, že prý dělá z Jidáše příliš přízemního člověka. A tak nejen nevěřící, ale i někteří lidé, kteří se pokládají za křesťany, u Jidáše hledají nějaký "ušlechtilejší" motiv jeho zrady. Určitě mu nešlo o jen peníze. Snad Ježíše nepochopil. Prý byl zklamán, že Ježíš nešel cestou odporu proti římské moci. Hypotéz je jistě více. Písmo sice mluví o tom, že Jidáš miloval peníze, nicméně nezabývá se otázkou, zda byly hlavním motivem jeho zrady. To totiž z hlediska skutečného významu celého příběhu vůbec není důležité.

K tomuto momentu rovněž patří jakési snižování rozdílu mezi Jidášovou zradou a Petrovým zapřením. Jak ale poznamenal tuším Philip Yancey, jde o rozdíl podstatný: Jeden zradil, protože nemiloval Ježíše, druhý zapřel pro slabost těla. A skutečně je rozdíl mezi tím, zda lžeme, protože milujeme lež, nebo proto, že ačkoli se nám lež v podstatě hnusí, ještě více se v tu chvíli bojíme důsledků pravdy.

Neupozorňuji na tyto rozdíly proto, abychom se pohoršovali nad nevěřícím světem. Zvěst o Ježíši Kristu je skutečně svým způsobem neuvěřitelná a naprosto nepochopitelná. Je to Boží příběh, a tudíž se vymyká lidským představám a kategoriím.

Zajímavé však je, že Ježíš stále přitahuje. Jeho příběh nedává lidem spát. V lidech, kteří Ježíše srdcem neznají, jsou ale dvě protichůdné tendence. Na jedné straně přání, "aby to bylo pravda", a jakési vědomí, že Ježíš skutečně byl dokonalý. Proto i tam, kde je všelijak snižován, mívá Ježíš jakýsi heroický (nebo přinejmenším šlechetně tragický) rozměr. Na druhé straně popírání, že by Ježíš skutečně mohl být dokonalý. Tato druhá tendence má potřebu Ježíše "zlidštit" tím, že mu připíše něco negativního, byť to vzápětí omluví.

Na závěr ještě jedno pozorování. Někdy v polovině šedesátých let hráli ve Valdštejnské zahradě "lidové hry" - ve skutečnosti to bylo folklorní podání pašijních příběhů z doby temna. Tehdy mne tam vzal kobyliský vikář evangelické církve Bedřich Šurman. Byla tam mimo jiné scéna, kdy se Marie setká se vzkříšeným Ježíšem v zahradě. Ježíš v tomto "lidovém podání" držel v ruce hrábě a hovořil trochu komickým hlasem - byla to vlastně hra o lidové hře… Bedřich Šurman se ke mně naklonil a tiše zašeptal: "Všímáš si, jaké je tu ticho, když mluví Ježíš?" A opravdu. Přestože Boží slovo zaznívalo v několikrát posunuté podobě, když promlouval "Ježíš" této lidové hry, slyšel by člověk ve Valdštejnské zahradě spadnou špendlík.

Takovouto bezděčnou úctu už dnes nepozorujeme. Byla dána tím, že celá ta "lidová pašijní hra" byla chápána trochu jako protest. Šlo o cosi z jiného světa, co cenzoři nedopatřením nestačili zakázat. Ale také byla vlastně svědectvím, že v životě o něco jde.

Zdá se mi, že tento motiv v současných sekulárních zpracováních Ježíšova života dosti zeslábl, pokud se neztratil úplně. Dnes jde spíše o kuriozitu, nikoli o smysl.