Poslal jsem jednoho studenta žurnalistiky do ústředí Konfederace politických vězňů v Praze. Přišel nadšený milými lidmi, kteří se mu tam věnovali a vybavili ho spoustou materiálů a publikací. Byl však zdrcen, když mi vyprávěl o desítkách úmrtních oznámení, visících na nástěnkách u vchodu a jak k nim jen za jeho návštěvy přibyla další dvě. Znám tyto nástěnky a také jsem vždycky sklíčený. Odcházejí stále další a je jich téměř každý den méně. Odchází do nenávratna jejich svědectví o utrpení a obětech komunistické vlády u nás, i o těch, kteří se jí postavili na odpor, o jejich statečnosti, ať už čelili nadvládě komunistického ideálu zbraní, rozumem, či pouze svědomím a srdcem.

Ústav paměti národa, o jehož zřízení mají v těchto dnech rozhodovat poslanci v parlamentu, je však o něčem jiném.

Je navrhován ze snahy vytvořit autoritativní institucionální základnu pro zkoumání a připomínání „zločinných a zavrženíhodných organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému“. Sedmnáct let po listopadu 1989 je totiž poznávání a zveřejňování pravdy o panování komunismu roztříštěno po různých rezortních pracovištích od policejního přes historická až po společenskovědní. Navíc jednotlivá pracoviště žárlivě střeží svoji identitu a samozřejmě také ekonomickou samostatnost a mezi badateli často bez ohledu na společná ideová východiska panuje nepřiměřená řevnivost. Nepodařilo se ani nalézt jednotný klíč k archivním materiálům uchovávaným v různých institucích a zpřístupňovaným za odlišných podmínek.

Až potud je tedy myšlenka zřídit Ústav paměti národa pochopitelná a přínosná. Ale její podrobné rozpracování v návrhu příslušného zákona už vyvolává řadu otázek.

Namísto politické a vědecké koordinace zkoumání a odhalování minulosti se počítá s centralizací. S porušením kompaktnosti fondů uložených v dosavadní síti archivu a vynětí z nich a se soustředěním všech relevantních materiálů a archiválií z let 1948-1989 do jediného nově vytvořeného superarchivu. Centralizace tohoto rozsahu nejen však představuje nezbytné umrtvení většiny badatelské činnosti po dobu složitých přesunů a restrukturalizace fondů, ale zároveň skrývá v sobě značné nebezpečí odklizení nepohodlných dokumentů do nepřehledných zákoutí nového gigarchivu či jejich nenápadnou úplnou likvidaci.

Další otázku vyvolává důraz kladený na soustřeďování dokladů o struktuře a činnosti bezpečnostních složek komunistického režimu a na údajně snadnější přístup k jmenným seznamům či dosud utajovaným materiálům. Bylo by však tragickou chybou považovat anály Státní bezpečnosti a údaje o kohortách novodobých Sabinů a Bretschneiderů za hlavní zdroj pro pochopení minulého vývoje naší společnosti. Nevěřím, že by si autoři návrhu na zřízení tohoto ústavu nebyli vědomi, že paměť Státní bezpečnosti není jedinou pamětí národa.

Nelze si nepovšimnout, že ústav se sice má zabývat mechanismy komunistického režimu a jeho bezpečnostních složek, ale ani jednou není mezi jeho úkoly stanoveno zkoumání komunistické ideologie, tedy toho, co umožnilo nastolit tento režim. Tento postoj připomíná názory, které se často objevují na stránkách Práva, že zločiny bývalého režimu nebyly důsledkem komunistické ideologie, ale činností či selháním konkrétních lidí. Opět nevěřím, že takový je názor i autorů navrhovaného zákona, ale tak to je.

Návrh zákona o zřízení Ústavu paměti národa obchází rovněž potřebu zkoumání a rozkrývání působení na občany ekonomických faktorů v době komunistické vlády, podílu výchovného a vzdělávacího systému na jejich myšlení a chování nebo vlivu zahraničněpolitického vývoje na vnitropolitický vývoj uvnitř komunistickým režimem spoutané společnosti. Že by si badatelé, těšící se na budoucí místa v novém ústavu, na to netroufali?

Osobně z vlastního badatelského zájmu mne znepokojuje vymezení období, jímž by se měl ústav zabývat, na léta 1948 až 1989 a dále dobu „tomuto časovému úseku předcházející, v níž probíhaly děje týkající se příprav k uchopení totalitní moci Komunistickou stranou Československou“. Vzhledem k předpokládanému zániku po vytvoření ústavu dosavadního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismus v rámci ministerstva vnitra dojde totiž i k ukončení tomuto rezortnímu pracovišti svěřeného zkoumání vůbec potlačování občanských práv a demokracie od jara 1945 do února 1948 bez ohledu na podíl na nich komunistů. A nezbude nikdo, kdo by se tímto obdobím zabýval. Ostatně v celém návrhu chybí představa o návaznosti nového ústavu na činnost dosavadních rezortních a dalších historických či společenskovědních pracovišť zabývajících se zkoumáním důsledků komunistické vlády u nás nebo alespoň budoucí dělby práce.

A rovněž by ještě měly být lépe vymyšleny garance nezávislosti navrhovaného ústavu. Volba členů jeho nejvyššího orgánu Senátem Parlamentu České republiky, kam naštěstí dosud nedosáhla partokracie, je v současné době patrně nejlepším způsobem, jak se vyhnout dramatické situaci, které nyní musí čelit obdobný slovenský Ústav národnej pamäti v souvislosti s kandidaturou na místo ředitele nacionalistického historika, hlásícího se k odkazu klerofašistického státu na Slovensku za druhé světové války. Zato však vpravdě Damoklovým mečem je hrazení činnosti ústavu ze samostatné kapitoly státního rozpočtu. Stačí si totiž představit, co by s touto kapitolou udělala stojedničková levicová koalice.

Je tedy třeba ještě zodpovědět mnoho otázek, než se poslanci rozhodnou navrhovaný Ústav paměti národa zřídit.

Ale především by měli vědět, že nejde o opravdovou paměť národa. Autoři návrhu se sice údajně konzultovali s některými bývalými politickými vězni, ale nikdy nepožádali oficiálně o stanovisko k němu ani Konfederaci politických vězňů, ani Sdružení bývalých politických vězňů, ani kteroukoliv jinou organizaci, v níž jsou seskupeni a scházejí se ti, kdo představují opravdu paměť národa. O obětech komunistického režimu je jediná zmínka pouze v preambuli návrhu a o hrdinech odporu proti němu není v celém dokumentu ani jediné slovo. Pouze v důvodové zprávě se píše, že se předpokládá, že návrhy do rady budoucího ústavu „budou dávat „asociace“ historiků, archivářů, osob pronásledovaných v období komunistické totalitní moci apod.“. Ani na jméno jim bohužel nepřišli, tak si autoři návrhu tohoto zákona představují paměť.

Že by prvním úkolem navrhovaného Ústavu paměti národa mělo být vzít si diktafony a honem běžet vytvořit z posledních žijících obětí a hrdinů archiv orální historie, existující zatím jen v různých malých torzech na různých místech. Jako kdyby „budovatelům“ budoucího ústavu bylo jedno, že ti, co byli opravdovou pamětí tohoto národa, každý den odcházejí. Že by čekali až vymřou?

publicista