Prázdninové měsíce uběhnou jak voda a po nich spadneme do předvolební pranice ve stylu „chyť jak můžeš“. Nepřejme si, abychom špatně dopadli všichni v případě, že zvítězí strany na levici, které neuznávají základní ekonomickou zásadu, známou každé hospodyni – totiž, že utratit můžu jen tolik, kolik umím vydělat. A další, že půjčit si můžu na stavbu domu a to jen podle svých příjmů, na auto jen pokud mám příjmy jisté. Na projídání si půjčovali v Maďarsku a u nás ČSSD. Tyto zásady dobře znají starší generace, mí vrstevníci jsou v tomto opatrní, vyrůstali jsme v chudých poměrech po válce a umíme si vážit dnešního poměrného blahobytu, i když leckdo nebude se mnou souhlasit. Hlavně ne ti, co vždycky hledali pohodlná místečka, většinou s požehnáním rodné strany.

Velká část nejstarších je zasažena čtyřicetiletým vymýváním mozků, kdy do nich rudá propaganda hustila pavědu o státu, který podle Iljiče umí řídit každá žena z domácnosti, a ten že má peníze na všechno. Podle toho tento stát taky hospodařil a vyplácel bývalým živnostníkům nebo zemědělcům i celých stopadesát korun důchodu. Většina lidí nezná složení státního rozpočtu a neví, že ze zhruba 1100 miliard korun státních výdajů za rok jde celá polovina na důchody a zdravotnictví. Také každý rok už okolo 60 miliard na splácení jen úroků z dluhů, které si vlády vypůjčily převážně za posledních 10 let.a zatím ani koruna na umořování tohoto dluhu! To splácení čeká až naše děti, pro které jsou prarodiče ochotni škudlit každou korunku, ale už nevědí, že i na valorizaci jejich důchodů si stát půjčuje.

Ti starší nejsou hloupí, život je však utvářel tvrdou školou, ti nejstarší zažili bídu v době předválečné krize, také šok z Mnichova i hrůzu válečného teroru. Sliby komunistů se mnohým z nich zdály možným východiskem a o bídné realitě v zemi sovětů se hned po válce muselo mlčet. Nezapomínejme, že z té generace mělo jen málo lidí možnost studovat, maturitu má možná do 15 % z nás a vysokou školu ještě mnohem míň..

Důchodců je okolo 2,5 milionu, tedy asi dva miliony hlasů do voleb, a toho jsou si nejvíce vědomi demagogové, kteří se jim snaží vlichotit hesly o nespravedlivých reformách nebo že na krizi nesmí doplácet ti, co ji nezavinili. Vždycky na kotrmelce ekonomické i politické nejvíc doplatí nevinní, těch je totiž nejvíc, hrstka nejbohatších se o sebe umí postarat. Jde o to, jak a kdo tuto část seniorů osloví, aby nesedli na líbivé sliby, jejichž plnění by nás zavedlo během krátké doby do finanční katastrofy. Příklad máme ve zmíněném Maďarsku, kde teď musí rušit třinácté důchody i snižovat platy, kromě jiných úsporných opatření, a pro občany je to šok, který předvídali jen ti osvícenější, jimž však naivní nepoučená většina nedopřávala sluchu.

Tím vším chci říct, že je nejvyšší čas, aby ty zodpovědné politické strany připravily nejpozději do konce prázdnin vysvětlovací pořady v rozhlase i televizi k ekonomickým problémům, státnímu rozpočtu, co je to státní dluh, dluh vlády, veřejný dluh, co je to dluhová služba atd. a také jak vzniklo dnešní zadlužení. Že jsme vinou ČSSD promarnili příhodnou dobu k reformám, kdy ekonomika na vlně světové konjunktury rostla o 6 %, jistě i zásluhou prorůstových pobídek vlád soc. demokracie. Ale také její vlády dělaly dluhy 100 miliard skoro každý rok a ještě bylo v té příhodné době 10 % nezaměstnaných, zatímco dnes, v krizi je asi 8 %. Toto všechno potřebují připomenout nejenom důchodci, mnohem mladší lidé v tom nemají jasno a myslí si, že peníze se dělají (jen) v tiskárně. Kdo můžete, pomozte o tom přesvědčit lídry pravice, billboardy jsou málo, z nich jsou za chvíli jen kulisy. Také mladí, kteří svůj názor vyjádřili vajíčky, musí přijít k volbám a nenechat o své budoucnosti rozhodovat jen důvěřivé stařenky a dědy. Ještě lepší by bylo, kdyby si s nimi o tomto promluvili a pokusili se jim vysvětlit, o co komu jde, a vyvrátit v nich pověru, že dnešní levice je nejlepším zastáncem chudých. Je jisté, že v tomto pštrosím hospodaření bude levice v případě vítězství pokračovat a nejvíc uškodí právě chudým. Nedělejme si iluze o žádném politikovi, ale ti napravo se alespoň snaží hospodařit s co nejmenším zadlužováním příštích generací.