Před nedávnem jsme si připomínali šestisté výročí mučednické smrti Jana Husa. Jeho život a smrt bezpochyby ovlivnily české a i evropské dějiny. Ovšem na to, kdo Jan Hus byl, se pohledy značně liší. Je pozoruhodné, jak jsou názory na Jana Husa závislé na životní filosofii každého člověka. Jedni v něm vidí sociálního revolucionáře, který jen ve své době neměl k dispozici tu správnou (marxistickou) teorii. Pro další je to kacíř, který rozvracel tu jedinou pravou církev. Pro jiné to byl významný intelektuál a jazykovědec. Další si z něho berou myšlenku obhajoby vlastních názorů za jakoukoliv cenu. Spíš vlastní názory zbožňují. Pro jiné to byl hlupák, který se nechá upálit pro své přesvědčení, ze kterého nic neměl. Přitom, řečeno dnešní terminologií, byl „za vodou“. Měl vysoké místo na Karlově univerzitě (byl jejím rektorem), státní plat a k tomu se mu přímo nabízela možnost lukrativních „přivýdělků“. A pak je tu skupina těch, kterým je Hus jedno. Mají důležitější starosti.

Kým tedy byl Jan Hus? Co ho přivedlo až na hranici?

Životem Jana Husa se jako stříbrná nit táhne touha po pravdě. Ne po nějaké osobní pravdě, kterou může mít každý svou, většinou takovou, která mu vyhovuje, ale po pravdě absolutní, vyšší, která se nedá vlastnit. Cílem života potom není „mít pravdu“, ale zůstávat v pravdě. Tu pravdu Jan Hus našel v Ježíši Kristu. Zjistil, že sám od sebe je nedostatečný, zatížený vinou, plný předsudků. A že jediný, kdo tento stav může změnit, je Ježíš Kristus, který, ač sám nevinný, zemřel za viny všech. Zbývá už jenom svoji vinu, svoji nedostatečnost před Bohem uznat a naději vložit do Kristova kříže. Poznal Pravdu a ta ho změnila a osvobodila (Bible, Janovo evangelium 8.32). Osvobodila ho do té míry, že snesl vězení, nadávky, falešná svědectví, fyzickou i duševní bolest a nakonec smrt na hranici. Nenadával, neproklínal. Zůstal pokorný. Vydržel to ne proto, že měl pravdu; ne z pýchy, nadřazeného postoje nebo třeba díky meditaci. Snesl vše proto, že Pravda měla jeho. Byl ve středu Pravdy. Byl si jist, že ho čeká daleko lepší budoucnost, kterou mu jeho soudcové nemohou vzít.

Ač se to nezdá, na hledání, poznávání a přijímání pravdy stojí naše civilizace. Je to proces. Dokonce se dá říct, že pravda je sloveso. Je dynamická. Každá další generace tím procesem znovu prochází a při tom reaguje na měnící se okolnosti. Na pravdě stojí kvalita mezilidských vztahů, politiky, vědy, soudnictví a třeba i školství. Když ji opustíme, kvalita našich životů dramaticky poklesne.

Pravda se přitom nedá nadiktovat ani uzákonit. Její hledání je svobodné a bez svobody je přinejmenším komplikované. Nikdo, kdo žije v pravdě, nebere svobodu druhým. Proto je svoboda dalším pilířem naší civilizace. Ne svoboda jako synonymum svévole. Je to svoboda hledat pravdu. Jít nevyšlapanými cestičkami. Svoboda riskovat, že ta cestička, po které jdu, není ta správná. Svoboda neustále svou pravdu podrobovat zkouškám, aby se osvědčila. Svoboda opustit pravdu, která selhala, ale zároveň svoboda poznanou pravdu neprodat. Svoboda nechat ostatní aby hledali tu svoji pravdu. Nikdo totiž nemůže říct, že našel pravdu, uzákonit ji a donutit ostatní, aby ji přijali.

Pravda je křehká a nemůže žít v nesvobodě. I s nejlepšími úmysly se společnost žijící v nesvobodě změní v diktaturu. Když ateisté uzákonili svoje pravdy, vznikly dvě největší diktatury 20. století – komunistická a nacistická. „Měly pravdu“ a nebály se ji vynucovat. Tomuto bludu v době Husově podlehla katolická církev. Protestantské církve na některých místech a v některých dobách selhaly také. Islám je nebezpečný právě proto, že tu svoji pravdu neváhá prosazovat silou.

Z pravdy a ze svobody vyrůstá demokracie a právní stát. Ne opačně. Proto nebývají úspěšné pokusy vyvézt demokracii tam, kde lidé nehledají pravdu. Typicky do islámského světa. Tam svou pravdu nalezli, zakonzervovali a teď se usilovně snaží ignorovat důkazy svědčící proti jejich pravdě. A tak, ačkoliv území islámu nazývají domem míru, ukazuje se, že je to lež. Většina muslimské společnosti žije v nesvobodě a v různém stupni nenávisti, z níž často vyrůstají konflikty a terorismus. Jistě to není stav, který se dá nazvat mírem.

V případě putinovského Ruska jsme svědky postupného zavádění diktatury. Je umenšován prostor svobody a je prosazována ta jediná „pravda“ zosobněná vůdcem. Z venku to vypadá, že na to občané Ruska většinou přistoupili. Veřejně zastávat v Rusku něco jiného, než je oficiální pravda, znamená být odvážný.

Naše západní civilizace přes všechny vady a nedostatky stále zaručuje svobody, které jsou jinde nepředstavitelné. Platí to i pro Českou republiku. Plody této svobody užíváme dnes a denně a už si to ani neuvědomujeme. Važme si a braňme svobodu a buďme ostražití, když má být omezena.

Karel Čapek již před osmdesáti lety prohlásil: „Snadno hlásáme: jsme národ Husův. Ale jsi ty, člověče, ty sám a osobně, člověk Husův? Víš o něm vůbec něco a zavazuje Tě jeho věrnost poznané pravdě?“ Na tuto otázku si musí odpovědět každý sám. Malý návod nám dává sám Jan Hus, když říká: „Nemohu-li já pravdy osvoboditi ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy.“

Autor je evangelikální křesťan