Když jsem byl v osmdesátých vikářem evangelické církve, míval jsem každoročně deset až dvacet rozloučení v krematoriu. Malá i Velká síň strašnického krematoria "jela" od osmi hodin ráno zpravidla do třetí až čtvrté hodiny odpolední. Jako pastor Křesťanských společenství jsem v krematoriu (či výjimečně na pohřbech do země) sloužil už jen několikrát do roka. Po své rezignaci jsem v krematoriu dlouho nebyl. Až vloni jsem měl tu čest vést smuteční rozloučení s jedním členem našeho sboru, který si přál, abych mluvil na jeho pohřbu. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že ve Velké obřadní síni se jedná o jedinou kremaci za celý den! V malé obřadní síni se konala čtyři smuteční rozloučení. Ten den ovšem bylo provedeno asi deset či patnáct zpopelnění bez obřadu.

Jak se naše země v tomto ohledu rychle změnila! Držíme zřejmě zvláštní prvenství: Jsme první národ, který se většinově neloučí se svými zesnulými. (Pravda, zatím to platí pouze v Praze, ale zbytek země Prahu rychle dohání.) Ocitli jsme se na pomyslném pólu ve vztahu k umírajícím.

Za opačný pól můžeme považovat starověký Egypt. Jakmile nový farao dosedl na trůn, ihned začal budovat svou budoucí hrobku - často nějakou pyramidu. Lidé nižšího postavení si pochopitelně pyramidy budovat nemohli, ale každý, kdo mohl, věnoval své hrobce maximální pozornost - a také značnou část svých prostředků! Prý se předpokládá, že padesát až šedesát procent hrubého národního produktu bylo použito na výstavbu pyramid a hrobek! Z hlediska ekonomického šlo o umrtvený kapitál. Země se vlastně tímto způsobem nesmírně vyčerpávala.

Jenže tak to vypadá z našeho pohledu. Zaobírání se posmrtným životem, které tolik zaměstnávalo Egypťany, nám připadá zpozdilé. Oni však měli jinou perspektivu.

A co my, křesťané? Víme, že věčné bytosti, kterými jsou naši zesnulí předkové, jistě nedlí v urně s popelem. V tomto článku se nechci zabývat udržováním hrobů; soustředím se pouze na samotný smuteční obřad, na rozloučení se zesnulým.

Ze slov Pána Ježíše Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé (L 9,60), mohl by někdo usoudit, že křesťané by se o pohřby snad ani neměli starat. Podíváme-li se ale na souvislost tohoto verše, zjistíme, že Ježíšovi šlo o jasné stanovení priorit: Následování Ježíše má přednost přede vším.

Rozhodně bychom si neměli brát příklad z Egypťanů. Nicméně obávám se, že dnešní vyprázdnění smrti bytostně souvisí s vyprázdněním života. Každý, kdo miluje, bude také někdy truchlit. Kdo chce milovat, musí přitakat i smutku. Bolí zrazená láska, rozvod je těžkým traumatem, odcizení dětí vyvolává obrovský smutek, a smrt milovaného člověka je důvod k truchlení - a k rozloučení. Nejde o to, "že se to sluší". Jde o to, že takové loučení je bolestné, ale také potřebné, to i tehdy, víme-li, že zesnulý odešel k Pánu a že je na tom teď lépe než my.

Co lidé, kteří se obejdou bez smutečního obřadu? Ti netruchlí? Silně se obávám, že v některých případech ne. Když někoho nemilujeme, tak se s ním ani nepotřebujeme rozloučit.

Ovládl nás bezbřehý individualismus. Naše společnost považuje za svou přednost, že opouští veškeré konvence. Možná jsi neměl rád svou maminku, a proto se s ní ani nepotřebuješ rozloučit. Ale co když měla maminka sourozence, bratrance či sestřenice, synovce a neteře? Nebo sousedy z dětství či mládí? Řada z nich by se možná ráda přišla rozloučit - kdyby je "vypořadatelé pozůstalosti" o tuto možnost nepřipravili. Náš individualismus dokáže být někdy velice bezohledný. Na druhou stranu nám může dojít, že konvence byly k něčemu dobré - přinejmenším v některých případech.

Někdy můžete slyšet: "Když maminka si to tak přála." Opravdu? Co když pozůstalí nesprávně vyhodnotili její slova "Se mnou si po smrti nedělejte starosti"? Co když se maminka těmito slovy snažila říci: "Tolik stojím o to, abyste mi dali najevo, že mě máte rádi."

Je-li ovšem vyprázdněn lidský život, je vyprázdněno i umírání. Ti, kteří duchovně nikdy nežili, nerozumí ani životu, ani smrti. A tak se nám plní kolonky "bez obřadu".