1.5.2024 | Svátek práce


SPOLEČNOST: Jak to tedy je?

28.4.2010

Poslední slovo pro pondělek minulého týdne jsem psal v pátek. Aféra se sopkou Eyjafjallajökull vrcholila, všude plno rozčílení, letadla nelétala, letiště byla uzavřená. No a něco mě v ten pátek drblo a článek jsem zakončil pochybností, zdali je to všechno nutné. Není to zase nějaký humbuk, jako byla prasečí chřipka, vypanikařená Světovou zdravotnickou organizací v nájmu farmaceutických megavýrobců? V televizi ukazovali hrozivé animace. Nad mapou Evropy se převalovala temná mračna pocházející ze sopky Eyjafjallajökull. Jenže když jsem vystrčil hlavu z okna a podíval se vzhůru, viděl jsem modré nebe. Slunce nebylo o nic červenější než kdykoli jindy, i jeho západy nevybočovaly z normálu. Tak jsem tedy tu svoji pochybu zaznamenal písemně a článek odeslal do redakce. Přes víkend mě jaly pochyby jiného druhu. V pondělí se na mne všichni sesypou a budou mi spílat, že zlehčuji cosi zásadně vážného. Uklidnily mě zprávy o tom, že letecké společnosti vyslaly do vzduchu letouny, zákaz nezákaz, a ty tam pilně pátraly po mračnech popelu a nic nevypátraly a vrátily se bez poskvrnky. No a pak už se nebe jednotlivých zemí začala otevírat.

Čekal jsem povyk. Nedočkal jsem se. V novinách žádné titulky o humbuku desetiletí nejsou a už asi nebudou.

Je to kupodivu. Ta legrace se zákazem letů stála... co mám napsat, aby to nebyla hloupost? To jsou sumy, které přesahují obzor běžného smrtelníka, když už nemůžu napsat „obyčejného člověka“, abych neporušil copyright sociální demokracie. Řádově to odhaduji na miliardy. Záleží na tom, co se do toho bude počítat - jestli jen propadlé letenky a zájezdy, anebo také výlohy, které lidem nastaly, když museli hledat náhradní cesty. Právě v ten pátek v noci mi kamarád poslal SMS, v níž stručně vylíčil, jak putoval z Paříže do Prahy poté, co mu propadla letenka, co všechno vytrpěl a jak ho to stálo pět set eur a mluvil o štěstí, že se domů dostal. On měl štěstí a taky projevil duchapřítomnost, jiní na tom byli hůř.

Jistě by on a všichni ostatní rádi věděli, zdali to bylo nutné a pokud ne, komu mají nadávat.

Ani tak moc mě neudivuje, že se to nedozvíme, jako mě spíš udivuje, že se po tom nikdo neptá.

Čekal bych to v první řadě od leteckých společností a cestovních kanceláří. Z jejich mlčení usuzuji, že se nechtějí pouštět do konfliktu se státními orgány. Ty by se jim dovedly pomstít sto a jednou cestou. Proto budou mlčet.

Mohl by se ozvat i nějaký soukromník. Něco podobného se stalo u nás, když invalidní důchodce pohnal až k Ústavnímu soudu kauzu důchodového systému v naší zemi. Ale i to je kupodivu, že se zatím neozval žádný trosečník, který uvázl kdesi v zámoří a čeká v letištní hale, myje se na záchodě u vodovodního kohoutku a posílá zoufalé esemesky na všechny strany.

Ano, sopka Eyjafjallajökull nám připomněla, že sedíme na boží dlani a že se ta dlaň může kdykoli zachvět, a pak padají domy, anebo sevřít, a pak přestane veškerá legrace. A taky na ďáblově dlani, poznamenané mozoly od třímání úředního razítka.

LN, 26.4.2010