Problémy samoživitelek vyskakují ze všech médií a sociálních sítí. A převažuje jednostranný pohled na nevinné matky s hladovými dětmi. Tento trend v minulých dnech posvětila vláda, když schválila návrh zákona o státem zálohovaném výživném.

Je ale nejvyšší čas podívat se na problém samoživitelek jinak, což mohu směle učinit právě proto, že se jako advokátka běžně setkávám nejen s matkami, ale i s otci. Stovky stránek bych mohla popsat úhly pohledu i komplikacemi, které obě strany čekají ve sporu, v němž jde o to, alimenty snížit nebo zvýšit. Proto tvrdím, že vždy je lepší dohoda, tím spíš, že ve hře zvané výživné skoro nikdy nejde jenom o peníze.

Samoživitelkou se žena nerodí, ale stává. Nejčastěji tak, že se rozejde s otcem dítěte. V tu chvíli narazíme na první problém: dítě nepatří matce, protože podle občanského zákoníku se o ně mají starat oba rodiče. Kde jsou otcové hladovějících dětí? Proč o dítě nepečují polovinu doby? Kde jsou prarodiče z obou stran? Kam se ztratila ochranná rodinná síť, která vždy v minulosti, koneckonců i v té nedávné koronavirové, rozevře své perutě a nejslabším článkům vypomůže?

Odpověď zní, že stále vypomáhá i samoživitelkám, které většinou s dítětem nežijí samy, protože člověk je tvor párový a do tří let po rozpadu vztahu se obvykle dává dohromady s jiným partnerem.

Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Klesne-li příjem rodiče, zákonitě klesne životní úroveň rodiny jako celku i jejích jednotlivých členů.

Funkční rodina se přizpůsobí, sníží výdaje a některé položky si odpustí. Pochopitelně to nikdo nečiní rád, protože na více peněz se zvyká radostněji.

Kde se vzal zástup herodesů

Opakovaně dostávám dotazy, jak vysoké má být odpovídající výživné. Právo si s tím neláme hlavu, protože spodní ani horní hranice výživného neexistuje. Co rodič dítěti poskytuje, se přece nedá zužovat jen na peníze. Oba rodiče se mají o dítě starat, pomáhat mu, inspirovat ho, rozvíjet, podporovat, učit a vychovávat.

Finanční nedostatek lze často doplnit péčí jiného charakteru, což většina veřejnosti naštěstí chápe a i bez školení činí.

Přála bych si někdy přečíst poděkování a ocenění všem těm slušným a tolerantním, což aspoň tímto trochu napravuji.

Věřte, že je jich naprostá většina. Z velkého průzkumu, který před nedávnem provedla Unie rodinných advokátů s odborným časopisem Rodinné listy, totiž vyplynulo, že skutečných neplatičů výživného je jen 7 procent.

Po vlídném konstatování trochu drsné soudní reality. Každá samoživitelka chce dostávat co nejvyšší výživné, zatímco každý tatínek chce platit výživné co nejnižší. Debata se vede o symbolech, ne o skutečnosti. Státem zálohované výživné a nářky samoživitelek naznačují, že co otec, to zavilý neplatič a herodes, který svým potomkům přeje umřít hlady. Ve skutečnosti neznám muže, který by nechtěl platit výživné svému dítěti, který by mu nepřál to nejlepší, jehož by nebavilo kupovat potomkovi bundu, pizzu nebo lyže. Jen ti otcové nechtějí peníze dávat do ruky maminkám. Laik si chybně může pomyslet, že výživné je věc sama o sobě. Jenomže v našem světě nikdy nic není bez souvislostí. Ochota tatínků platit na děti je jen nejviditelnější součástí hry zvané mezilidské vztahy, najmě vztahy rodičů po rozchodu. Výživné se dá lehce spočítat, dluhy umí každý školák sečíst a součet pak hezky vypadá v soudních rozsudcích, v údajích exekutorů a v důvodových zprávách. Jenomže správná otázka, kterou by si měl stát, soud i sama samoživitelka položit, zní: proč nechce tatínek na moje dítě platit?

Nejvíc platí kamarád

Nejčastěji proto, že se s ním matka soudí, že se vzájemně nesnášejí, trumfují se trestními oznámeními a žalobami k soudu, k tomu se přidají problémy se stykem, ovlivňování dětí a nesnášenlivost. Někdy je bonusem navíc vypořádání společného jmění, výživné na manželku, bydlení a další roztomilosti.

Za konflikt v rodině vždycky mohou obě strany a léty ověřená advokátní zkušenost praví, že nejvyšší výživné dostává maminka, která s tatínkem udržuje kamarádské vztahy. Tak třeba pokud tatínek po koroně přišel o práci, může převzít péči o dítě a vodit je do mateřské školy nebo na kroužky, aby maminka mohla pracovat na plný úvazek.

Stát, který se rozhodne plnit za neplatiče, peníze z mých daní jen ještě více přerozdělí na další sociální dávky. Smířím se s tím, koneckonců co jiného mi zbývá, i když jde o jednotlivost, jež neřeší systémový problém a z matek i otců odnímá osobní odpovědnost.

Současně chápu, že vláda plní své programové prohlášení. Kdo by si přál nehonit politické body, ten by se mohl zamyslet nad podporou kvalitních rodinných vztahů, nad lepší komunikací, osobní odpovědností či nad zvládáním konfliktů mezi lidmi.

To by byla skutečná koncepční změna, nikoliv jednorázový výkřik. Protože dítě, jemuž dnes výživné uhradí stát, jednou dospěje a bude se podle toho chovat, tedy převezme vzorce chování svých rodičů. Špatně se rozejde se svým partnerem a bude se s ním soudit, nebude plnit své závazky a na druhé bude posílat exekutora. Je takový důsledek přesně tím, co jsme chtěli?

MfD, 20.6.2020

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti