Nedávno jsem zachytil zprávu o knize, v níž jsou Ježíš s Jidášem líčeni jako homosexuální "milenci". Patrně bych si tu knihu mohl opatřit, ale nemám to v úmyslu. Podobných "rouhů" v posledních desetiletích vychází mnoho a nevidím sebemenší důvod je studovat. Ctitele Hospodinova pochopitelně takové věci nenechávají chladným. Jak na ně reagovat? Máme protestovat? Někdy jsou nám za vzor dáváni muslimové, kteří si podobné věci "nenechávají líbit". Maně si vzpomínám, že před časem stáhli z promítání v Londýně nějaký film urážející Ježíše, nikoli ovšem na základě protestů místních křesťanů, nýbrž na základě protestů místních muslimů.

Chtěl bych na počátku upozornit na jednu věc, kterou považuji za docela důležitou. Kdyby postavou, kterou se podobné filmy a knihy snaží difamovat, nebyl přímo Ježíš Kristus, patrně by nevzbudily velkou pozornost. Věhlas autorů parazituje na věhlasu Ježíše Krista. Svým způsobem jsou rouhavé knihy a filmy – jakkoli nechtěně – uznáním Ježíšovy velikosti. Tak jsou i lidé jako třeba Dan Brown vlastně závislí na úctě, kterou jiní k Ježíši Kristu chovají.

Je však několik faktorů, které mě odrazují od veřejných protestů. Jedním z nich je podezření, že autoři podobných děl právě s oněmi veřejnými protesty počítají. Pokud by k nim nedocházelo, jejich příjmy by byly mnohem menší. Oni prostě potřebují nepřítele. Jako autor řady knih vím, že knihu prodává i negativní kritika. Někdy je v tomto ohledu negativní kritika mnohem účinnější, než kritika pochvalná.

Doporučuji ovšem počítat s tím, že nás čekají ještě horší věci. Autoři těchto děl se totiž cítí jako "bořitelé tabu". Od šedesátých let se "boření tabu" stalo celospolečenskou záležitostí, a chce-li se intelektuál legitimovat jako ten, kdo je "in", musí tabu bořit, nebo toto boření alespoň schvalovat. Jakmile se začnete ptát, proč je toto boření tabu správné, co jím získáváme, nebo jaký byl smysl oněch tabu, stanete se mainstreamu podezřelým. Boření tabu není v posledních padesáti letech něčím, co by se zdůvodňovalo. Skoro bych řekl, že je něčím, u čeho se na důvody ptát vlastně ani nesmíte.

Dokud lidé nezačnou tuto skutečnost nějak reflektovat, můžeme očekávat snahu zbořit ještě další tabu. Jde ale zajít ještě někam dál, než je líčení Ježíše a Jidáše jako homosexuálních "milenců"? Možná ano. Co tak Matka Ježíšova, podílející se na křižování svého syna? Tím by bořitelé tabu dokázali urazit dvě uctívané postavy najednou… Nikdy se nedomnívejme, že nějaká zvrácenost je mezí, zač už nelze jít dál. Bořitelé tabu musí něco dalšího vymyslet z principu. Trochu v tom připomínají batolata, když si s nimi hrajete a stavíte věž z dřevěných kostek. Osmnáctiměsíční dítě vám ji tak rádo zboří! A baví ho to pořád a pořád. Stačí, abyste dali jen dvě kostičky na sebe, už máchne ručkou a horní kostička je dole. Což tak něco z kostek postavit? To musíte ještě rok dva počkat. Bořitelé tabu musí bořit; něco budovat, to po nich raději nechtějte. Bylo by bláhové to od nich očekávat.

Rouhači se prostě snaží druhé k něčemu vyprovokovat. Je ale správné, nechat se vyprovokovat?

Vzpomínám na jednu příhodu z domácnosti mých známých. Pětiletá Anička přišla domů ze školky a najednou řekla nahlas: "Hovno." Po očku se dívala, jak bude maminka reagovat. Maminka si hleděla přípravy oběda a nijak nereagovala. Aničce to přišlo divné: "Mami, já jsem řekla ‚hovno‘!" Maminka se na Aničku vážně podívala a řekla: "Ano, Aničko, hovno."

Až po delší době maminka Aničce svůj postoj vysvětlila. Anička je dnes už velká a sprostě nemluví. Nemá tu potřebu.

Domnívám se, že žijeme v posledních časech, pro které platí slova ze závěru knihy Zjevení: "Kdo škodí, ať škodí dál, a kdo je špinavý, ať se dál špiní. Spravedlivý ať dál koná spravedlnost a svatý ať se dál posvěcuje" (22,11 B21). Těžko můžeme po lidech, kteří se znesvěcují, požadovat, aby toho nechali. Měli bychom ale být přesvědčivým příkladem, že se dá žít jinak.

Na nás je, abychom konali spravedlnost a posvěcovali se. Řiďme se apoštolovou výzvou z Filipským 4,8: "Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu." Pěstujme nejen tělesnou, ale i duchovní a duševní hygienu a nepřemýšlejme o opaku těchto věcí. K této duchovní a duševní hygieně pro mě patří i vypnout televizi, když se tam objevuje zcela zbytečné násilí, explicitní erotické scény nebo zbytečná vulgarita. (Asi bych se měl přiznat, že sám televizi nemám. Je ale ještě těžší krok: Odejít z kina během filmu…) Nevolám po tom, aby taková díla byla cenzurována. Svoboda slova bude pro nás křesťany brzy velice důležitá. Jde o to, abychom my sami nedělali vědomě kompromisy se světem a nenasávali nevědomky nečistotu tohoto světa. Nezapomínejme na to, že máme tři brány do srdce: Oko, ucho a ústa. Na co se díváme a co posloucháme, to budeme mít v srdci. A naše ústa vydávají svědectví o tom, co v něm je, neboť, jak píše Písmo, "čeho je srdce plné, to ústy přetéká" (Mt 12,34). Bojujme proti temnotě nikoli proklínáním temnoty, ale vpuštěním světla. Písmo nás vyzývá, abychom uprostřed zvráceností tohoto světa svítili jako hvězdy (Fp 2,15).

Naše společnost je dlouhodobě masírována určitou ideologií, která vede k rozkladu rodinného života. Na jednu stranu je společnost přesexualizovaná, na druhou stranu je stále neplodnější. Přes tuto již několik desetiletí trvající ideologickou masáž lidé při průzkumech veřejného mínění říkají, že rodina a mezilidské vztahy, zejména vztahy partnerské, tedy vztah mezi mužem a ženou, jsou pro ně nejvyšší hodnotou. Je to zcela přirozené a domnívám se, že tomu nebude jinak, i kdyby ona zmiňovaná ideologie působila ještě dalších dvacet nebo třicet let. Co však "sexuální revoluce" zničila, je prostinké know-how, jak rodinným životem žít. Lidé touží po šťastném manželství, ale nevědí, jak na to. Jejich touhy jsou správné a pochopitelné; lidé však nevědí, že pokud by se jejich touhy měly alespoň částečně naplnit, nesměli by k životu přistupovat na základě nároku, ale na základě ochoty se obětovat.

Nicméně právě uprostřed tohoto už hodně pokaženého světa se můžeme rozhodnout, že budeme budovat silné rodiny a silná manželství. Nebude to nic jednoduchého a mnohým se to možná nepodaří. Není ale důvodu opouštět ideál jen proto, že k němu vede trnitá cesta. Snad o všech hodnotných věcech platí, že chcete-li jich dosáhnout, musíte vynaložit značné úsilí. Nevěřte těm, kdo vám slibují snadné zkratky. A čím bude svět kolem zvrácenější, tím víc můžeme svítit. Jen se nesoustřeďme tolik na kritiku zvráceností jako na vyhlížení a uznávání pozitivních příkladů. A místo abychom kritizovali zvrácené umění, pěstující mnohdy záměrnou ošklivost, zkusme pěstovat umění, které je krásné a které je oslavou pravdy, spravedlnosti, dobra, víry, naděje a lásky. Možná budou takoví umělci zesměšňováni, ale s tím už musíme počítat. Zjistíme rovněž, že pěstovat takové umění je nesmírně náročné. Ale o tom už přece byla řeč. Co chceme budovat: zlato, stříbro a drahé kamení, nebo dřevo, trávu a slámu? (1K 3,12). Já už jsem se rozhodl.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce