Tak nám málem zabili pana prezidenta! Málem – oni si na to vlastně jen hráli. Co on na to? Nechává své podřízené, aby si, s očima sklopenýma, oni zase horlivě hráli na alibi…

Nejen pan prezident, ale i já to mám někdy v životě těžké. Čtvrtek večer: zrovna mám za sebou báječný koncert Ondry Fencla beatlesáckého revivalu v Luhačovicích, uléhám tedy přebouřen a spokojen, a v pátek ráno nám potom nějaké auto přejelo kocoura – no sbohem, smutním a odpoledne ho pohřbívám. Večer po takovém dni jistě chce každý člověk nenáročně zakotvit ve spolehlivém přístavu zaručené všednosti: zapínám zprávy, ale co ty zase, můj čerte, nevidím: Klaus v limuzíně, je poněkud nervózní a pobledlý, novinářům říká cosi v tom smyslu, že vždyť přece víte, co se stalo, tak co už. Bystřím: ptají se ho, zdali si myslí, že selhala ochranka – diplomaticky odpovídá něco jako že selhali přece všichni. Je evidentně otřesen; tak ho neznám – co se stalo, ptáme se s ženou, pokojně večeříce?

Jsme zvědaví, marnost nad marnost. Na ostatních televizích kanálech zjevně již událost proběhla, je třeba počkat na Novu: tam se konečně dozvídáme okolnosti oné neblahé prezidentské návštěvy. Jakýsi muž z davu, při návštěvě prezidenta v Chrastavě, přistoupil k němu z boku až prakticky na dotyk a začal do něj pálit dětskou pistolkou. Symbol, jak jinak, a vydařený – smůla: gorilí ochrankáři byli tady zrovna všichni v nesprávnou dobu na nesprávných místech. Možná chodili tu dlouho už se stejným džbánem pro stejnou vodu, a tak … - sorry, ale jak to vlastně tehdy zemřela třeba ta princezna Diana?

Prezident udiveně obrátil se nejprve na šéfa svojí ochranky, jako by se ptal, co to má znamenat, a kdoví čím víc zklamán, zdali neuvědomělým pistolníkem, anebo spíš svými laxními ochránci, zachmuřil se nevlídně a kráčel dál. "Měl jsem mu nejspíš nafackovat, ale nebyla už k tomu další příležitost," řekl cosi v tom smyslu poté, co dotyčný už z místa činu dávno odešel, nikým nezdržován.

Útočníkem byl zjevně zoufalec, odhodlaný vytvořit pokud možno co největší mediální aféru; úspěchu, jehož se mu dostalo, se nepochybně nebyl býval nadál…o Pavlu Vondroušovi jistě ještě uslyšíme. Již dnes je to úspěšný mladý muž: s nervózním cigárem v ruce. Ochotně odevzdal před největší českou televizní kamerou strážci zákona dětský svůj předmět doličný, racionálně vysvětlil svůj motiv k činu, totiž že třetina národa kvůli vládě (takže tedy Klausovi) hladoví, a pasivně zcela se odevzdal do rukou zákona. Svoje měl hotovo. Bože můj…

Nu dobrá – denní bulvár na nejsledovanější české stanici žádá si své, co naplat. Ale nevěřil jsem ani trochu, když jsem v sobotních ranních Lidovkách zcela po vzoru Blesku přes celou první stranu nalezl pak tuto událost coby hlavní trhák dne. Jak to mohl připustit, divil jsem se Klausovi, ale myslel jsem si nejprve, já bláha, že to hyeny zase jen vykonaly mrší svoji práci, aniž je kdo o to (kromě mediálního trhu) žádal. Víc jsem to neřešil, neboť mi následoval pěkný den se ženou na kolech po rovinách Hané, s rybníčky a zavlažovacími kanály kolem, uprostřed žírných lánů a polí, pomezi nivými nivami, i v letošní vláhové chudobě houby hostícími. Avšak, to jsem byl opravdu ještě naivní. Co až z tohoto neštěstí vybublalo, to jsem se dozvěděl teprve z večerních zpráv.

Nejprve tam nějaký nešťastný šéf prezidentské ochranky skládal funkci, kde nezapomněl zmínit, že on za to stejně ale nemůže, protože akci osobně nevelel. Následovaly indicie pachatele útoku: ukázalo se, že člověka inteligencí převyšujícího většinu z nás napadl jedinec o inteligenci extrémně opačné; mohlo to být koneckonců patrné už z jeho nejistého těkání očima vteřiny po atentátu, jako by se kolemstojících ptal: táto, neudělal jsem to blbě?

Pavel Vondrouš, nyní tímto pohříchu už známá osobnost, je komouš, klasický příklad těch, co je volí – lidí, již nevidí dál než ke svým ústům a stejné žaludky opravňují je v jejich očích k zevšeobecňování všeho, co je lidem stejné. Jedním slovem, prosťáček. Samozřejmě, ne že by se samotné vedení dotyčné strany k takovýmto jedincům hlásilo (jak jsme koneckonců mohli i od jejích představitelů slyšet), ale oni sami stejně nejlíp vědí, komu za co vděčí. Z "atentátníkovy" samostatné tvorby nejpikantnější zajisté se ukázalo být ztotožnění EU s hákovým křížem, což je v souvislosti s euroskeptikem Klausem, jeho slovy řečeno, opravdu pikantní…

Takže tu vlastně došlo k velikému, ale opravdu velikému omylu: v prvních vteřinách po symbolickém atentátu, v němž se tu odvážně samorealizoval extrémistický primitiv, se suverénní císař nevěřícně nejprve obrátil na vrchního svého pretoriána: co to je? Nejen za nejhoršího římského císaře Caliguly okamžitě by tehdy pretoriánova hlava visela poté nad hradbami, nad sérií všech hlav na neštěstí zúčastněných. Pak ovšem – a o tomto meziobdobí média mlčí a své nejspíš vědí jen místní zúčastnění – se ale nedělo vůbec nic. Tak to dnes holt většinou chodí: všichni dělali, jakoby nic – čekal jste snad něco jiného, pane prezidente?

Výtržník odkráčel stranou, kde ho dříve než policie odchytila komerční televize, která mohla tedy i posléze zaznamenat její pozdní příchod. Prezident rozpačitě dokončil nejspíš tedy mezitím svoji misi v tom nešťastném městečku a když odjížděl, těžko říci, zda ho štvala víc ona akce atentátníkova či jen selhání jeho ochranky, jež v inkriminovaném rozhovoru kulantně odmítl komentovat.

Proč ale Klaus, ptám se, nechal v sobotu případ potom takto vzkypět? Opravdu nerozumím tomu, proč pan prezident nevyužil příležitosti k tomu, aby ukázal svoji státnickou blahovůli a všechny zúčastněné, od nedbalého personálu až po zbloudilého rádobyatentátníka, grandiózně průřezově neamnestoval, zkrátka - vy už si dejte pozor a ty už příště, hříšníku, nezlob a vykřikuj si to jen mezi svými soudruhy.

Proč nevydal hrdý státnický vzkaz: nechte ho běžet? Jak mohl připustit, aby šéf šéfa, na kterého se v inkriminovanou chvíli nevěřícně obrátil, byl pod tlakem mašinérie nucen odstoupit? Jak to, že mu Jakl neřekl: "Pane prezidente, nejlíp bude, když právě teď tomu Havlovi ukážete, co je to pravda a láska! Vykašlete se na něj!"

Jak to, že mu Hájek neřekl: "Pane prezidente, tady je šance, jak ukázat nadhled! Od toho není člověk z opice, aby také sám – jako že je pán Bůh nade mnou! - politicky přemýšlel!"

Jak to, že si sám Klaus neřekl: "Už nefunguje nic, ani mimo tu zpropadenou EU! Co mi ale pomůže, když toho blázna nechám, aby si na tom udělal kariéru, a ty svoje šašky, aby to házeli jeden na druhého?"

Výtržník bude brzy jistě propuštěn do vyšetřování na svobodě – jak jinak? Kýžený poplach vyvolal v míře, o jaké se mu jistě ani nesnilo: už jen zbývá, aby napsal knihu o tom, jak krok po kroku zrál k revolučnímu svému činu. Asi k tomu bude potřebovat nějakého literáta - snad mi odpustí, že se do toho konkursu nepřihlásím…

Neboť je to velmi smutné: všechno, co se tu stalo. Že debil, co vůbec nic neví, může se svévolně dostat k hlavě státu. Že ti, co ji mají chránit, to připustí. A že ona, ve svém tolik okázale pěstovaném majestátu, jak jsme nejednou za minulá léta viděli, se přes takovou prkotinu nedokáže konstruktivně přenést.

Maně mě napadá, jak na Havla házeli v Bratislavě rajčata: slyšeli jsme pak někdy ještě o některém z těch, co zaútočili na císaře?