2.12.2022 | Svátek má Blanka


SPOLEČNOST: Jak jsme slavily státní svátek

12.12.2005

17. listopad byl nádherný den. Sluníčko svítilo jak na jaře, a protože jsme se s dcerou už delší dobou zanášely myšlenkou, že uklidíme prostor v lese nad schody u trati, vrhly jsme se na to. Chtěly jsme to mít hotové před prvním sněhem.

Sortiment sajrajtů byl běžný – plastové lahve, igelitové pytlíky, plechovky od toluenu, krabičky od cigaret a sirek, obaly od sladkostí a brambůrků, vajgly. Trochu mimo rámec vykračoval jen pár bot a igelitová taška s rozbitými porcelánovými talíři a prázdnými obaly od léků. Všehovšudy půl velkého pytle.

Moje dcera byla z té práce nadšená. Ne jen prázdné poučky o tom, jak je třeba přírodu chránit, ale taky ochota pro to něco udělat, to je pro děti úplně neskutečně motivující. Proč to vlastně neděláme pořád? Proč dětem maminky říkají to obligátní „Fuj, nech to ležet!“, když se pokoušejí napravit, co jiný zkazil? Umíte si uvědomit, jak nepravdiví jim pak připadáme se svými prázdnými řečmi o ekologii? Dovedete si představit ten cambus, jaký by spustily maminky, kdyby se o podobnou „praktickou výuku“ pokusily paní učitelky ve škole? (Malá anketa by neškodila.) Takže se vnucuje otázka, koho je vlastně třeba ekologicky vychovávat. Děti nebo rodiče? Jedna věc je nenechat děti nepořádek udělat a druhá nechat je, aby ho uklidily, pokud k tomu jeví ochotu. A pochválit je za to. Nebo si vážně si myslíte, že je to úkol jen a jen pro technické služby, že se vás to netýká?

To je však jen jedna stránka věci. Je tu i další vrstva. Co jsme to vlastně udělaly, když jsme uklidily kousek lesa? (Trvalo nám to snad jen půl hodiny.) Já vám to řeknu. Znemožnily jsme každému dalšímu procházejícímu člověku pomyslet si s despektem: „To jsou ale prasata. Kdo tohle může udělat! To já bych nikdy...atd.“ a tak jsme se přičinily o lehoulinké snížení hladiny všeobecné zručské naštvanosti. A teď si představte, že takovou zaneřáděnost prostě nenecháme vzniknout vůbec. Představte si, že vám veřejná prostranství patří stejně jako váš obývací pokoj. Vždyť co je obec? Jenom starosta? Policajt? Úředník? Ne, jsme to my všichni, jeden vedle druhého. Nechali byste uprostřed svého obýváku půl roku ležet kelímek od jogurtu jen proto, že vy jste ho tam nevyhodili?

Práce nám šla od ruky, protože jsme se u ní báječně bavily, a když jsme s prací končily, nebe se zatáhlo a začaly z něho hustě padat bílé krupky – první sníh. Smály jsme se jako blázni. A měly jsme z toho dne fakt dobrý pocit. Docela dobrá oslava. Nechcete to taky někdy zkusit? Je to zadarmo a bez následků!

(Poznámka: Vím dobře, že jsou i jiné dobré duše, které tohle dělají, a já jim za to z celého srdce děkuji, nicméně bych uvítala rozhojnění jejich řad.)

Lenka Matysková