… jsem ztratil velmi brzy. Bylo to někdy v druhé polovině osmdesátých let, kdy jsem studoval vysokou školu a přátelil se s jedním fotoreportérem zaměstnaným v novinách. Seděli jsme v pražské kavárně Slávie, když na nábřeží přímo pod našimi okny porazilo auto chodce.

Můj kamarád se okamžitě zvedl od stolu a vyběhl ven. Velmi jsem ho v tu chvíli obdivoval, protože sám něco takového nedokážu. Pokud je to jen trochu možné, přenechávám starost o případné oběti někomu dalšímu. Nemám rád pohled na krev ani utrpení. Jsem zbabělec.

O to větší bylo mé překvapení, když můj přítel ležícímu muži nezačal pomáhat, nýbrž ho fotografovat. Z různých úhlů, z blízka i z nadhledu. Naštěstí se ukázalo, že se nic vážného nestalo, takže fotograf udělal pár posledních snímků, jak lidé pomáhají otřesenému chodci na nohy, a vrátil se zpátky do kavárny.

Tvářil se zklamaně, což mě ještě více rozladilo. Řekl jsem mu něco v tom smyslu, že když je někdo u nehody, neměl by oběti fotografovat, ale spíš se jim snažit pomoct. Kamarád se na mě podíval velmi překvapeně. „Pomoct může každý. Přece jsi to viděl. Ale když má u sebe někdo fotoaparát, má povinnost fotit.“

Vzpomněl jsem si na to před pár dny, kdy jsem na webu viděl video pořízené bezpečnostní kamerou v jakési ruské obchodní firmě. Jednoho z manažerů tam popadl amok a začal likvidovat vybavení kanceláře i ohrožovat ostatní zaměstnance. Jednu ženu dokonce zranil hozeným monitorem.

Jedna věc je fascinující. V kanceláři bylo v tu chvíli kolem deseti lidí, minimálně polovina muži. Nikdo se však nesnažil muže uklidnit. Ne že by se ho báli. Někteří se k němu přiblížili téměř na dotyk. Ale to jen proto, aby získali lepší záběry. Natáčeli totiž vše na své mobilní telefony. Některé takto pořízené záběry se později rovněž daly najít na internetu.

Moderní technologie udělaly prakticky z každého z nás reportéra. Máme mobilní telefony, kterými kdykoliv můžeme pořídit snímky či video. A jsme připraveni to udělat. Stali jsme se profesionálními pozorovateli světa kolem sebe. Ale už nám naopak moc nejde stát se také jeho součástí. Když se kolem nás něco dramatického děje, patří naše první myšlenky mobilnímu telefonu. Má dost nabité baterie? Je dost místa na paměťové kartě?

Děsím se chvíle, kdy mě na ulici přepadne parta výrostků. Jeden z nich se rozmáchne, aby mě vzal baseballovou pálkou do hlavy. „Proboha, nechte toho!“ ozve se výkřik kolemjdoucího. Ruka s pálkou výrostkovi klesne. Pár napjatých vteřin. Kolemjdoucí ulehčeně vydechne. „Tak už můžete. Neměl jsem zapnutý mobil.“

(P.S. Ano, už vím, že zmíněné záběry jsou součástí virální kampaně nového filmu. Něco o tom napíšu, tyhle věci mě fascinují a zároveň zlobí.)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.