Lidovky přinesly zajímavý článek o trendu některých „velikánů“ naší doby. Pořízení nepřehlédnutelné hrobky na prestižním hřbitově.

Bývalý předseda české vlády Stanislav Gross by při úspěšném tažení jeho ženy Šárky mohl spočinout na Vyšehradě, kde jsou - jak vědí i malé děti po zvládnutí Vlastivědy - uloženi velikáni našeho národa. Ivo Rittig si rovněž připravil luxusní místo svého posledního ulehnutí - Olšanské hřbitovy a to v těsném sousedství hrobu Karla Jaromíra Erbena nebo Miroslava Tyrše.

Jde mimo jiné o nepochybně zajímavý sociologický úkaz. Proč tito lidé, kteří sice byli či jsou v povědomí národa, nicméně nijak zásadně pozitivně neovlivnili společnost, touží mít svůj hrob vedle těch, kterým ona místa posledního odpočinku vystavěl vděčný národ, případně jejich význam daleko překročil jejich pozemské jsoucno?

Jednou z možností je to, že i po své smrti - vzdor stejnému procesu, který čeká i posledního bezdomovce - se cítí jaksi výše, nadřazeni nad obyčejné lidi, kteří se životem ve srovnání s nimi spíše klopotí, nijak nemyslíce na to, co bude po jejich posledním vydechnutí. Je rovněž možné, že atavismus ulití nějakého oběživa, jak tomu byli zvyklí za svého života, hodlají praktikovat i po své smrti. Možná je v nich zasunut i nějaký faraónský archetyp o nutnosti udržení si stylu i ve stadiu po skončené fázi žití.

Oba jmenovaní během své kariéry vydělali neuvěřitelné množství peněz. U Ivo Rittiga a Stanislava Grosse však budou pamětníci vždycky pochybovat o tom, že je nabyli poctivým způsobem. Oba dva za svého života čelili buď podezření či přímo trestnímu stíhání. Ani jeden z nich neproslul tím, že by část svého majetku věnoval na dobročinnost, tedy na ty, kteří nedostali v životě šanci či kteří se potýkají třeba s tělesným hendikepem.

V okolí jejich hrobů leží lidé, kteří byli kvintesencí společnosti. Vědci, umělci, filosofové, mecenáši, kterým ležel na srdci osud českého národa a kteří svými dary obohatili své okolí a „Ač zemřeli, dodnes mluví“, jak praví nápis na Vyšehradě. Tito velikáni pochopili, že je třeba konat v životě to, co je správné, co jim říká jejich morálka a svědomí. Dělali to za svého života, tedy nejsprávnějším možným způsobem, kterým lze prospět a nejspíše jim až tak nezáleželo, co bude s jejich tělesnou schránkou po smrti.

Ivo Rittig i Stanislav Gross rovněž ovlivnili společnost. na rozdíl od případných spoluležících však budou mít problém se svým epitafem. Ten by totiž měl být pravdivý.