Asi se vám to také stalo. Na rukou držíte hladového osmiměsíčního vnoučka-průzkumníka, který chvíli neposedí. Žena-babička pro něj kdesi v útrobách kuchyně připravuje papání. Nuda je pro tuto chvíli vykázána za dveře příbytku, když vtom se ozve telefon. Společnost O2 kdesi vyštrachala, že ačkoli ona je poskytovatelem vaší pevné TF linky a internetového připojení ADSL, televizní přijímač máte napájen signálem jisté konkurenční kabelové firmy. Hlas lidských robotů na druhém konci spojení po vás v okamžiku, kdy máte plné ruce práce, chce strategické rozhodnutí, možná na zbytek života: totiž, abyste právě teď vyřešili problém s chystající se digitalizací tím, že i televizní programy bude zajišťovat, v jednom balíku spolu s voláním na pevnou linku a internetem, společnost O2. Přehazujete telefon z ucha na ucho synchronně s tím, jak se malý neposeda vrtí v náručí a sápe po přístroji, neboť pro něj je v tom okamžiku stejně důležitý jako zájem telekomunikační firmy přelanařit vás na svoji nabídku. Z obsáhlého výkladu slyšíte sotva polovinu, a když je zřejmé, že je to „o ničem“, telefonní dealer své úsilí vzdá, popřeje hezký zbytek dne - a vy pokládáte sluchátko v naději, že tím je celá věc provždy vyřešena. Jste přece dospělí a budete-li chtít změnit poskytovatele jakékoliv služby, uděláte to iniciativně sami.

Jenomže tak přímočaře jednoduchý život není. Boj o klienty patří ke kapitalismu stejně jako lov duší k povinnostem obyvatel říše vodníků. To je koneckonců v pořádku, také proto jsme (tedy alespoň já) zvonili v listopadu 89 klíči – abychom žili ve fungující tržní ekonomice, jejíž nedílnou součástí je (kalá) konkurence a ovšem také reklama (pokud možno neurážející lidskou inteligenci). A tak nabízeči onoho O2 balíčku (telefon-internet-televize) se na naší rodině doslova vyřádili. Volání z jejich strany bylo nepočítaně, scénář stále stejný: oni vytrvale nabízeli, my vytrvale odmítali. S tím, že pokud budeme mít v budoucnu zájem, ozveme se.

Důvody, proč, maje tyto věci v naší rodině na starosti, zaujímám k nabídce O2 (zatím) záporný postoj, jsou v zásadě dva. Především: ve svobodné společnosti máme právo tam, kde to jde, vybrat si, co kdy chceme řešit. Změna poskytovatele televizního signálu není v daném okamžiku naší rodinnou prioritou – a tečka. Dealeři z O2 by to měli respektovat, jako my respektujeme jejich reklamní aktivity.

Druhý důvod je závažnější a vychází z reakcí společnosti O2 v krizových situacích. O co jde se pokusím ilustrovat na následujících dvou příkladech.

Když letos 10. března měla O2 problémy s emailovými službami kvůli poruše poštovního serveru, objevila se tato informace na její webové stránce Mail Expres nikoli bezprostředně, ale až po třech dnech (13. 3.2007). Tedy dlouho poté, co proběhla jinými médii. Tato hra na mrtvého brouka vážně otřásla moji důvěrou v O2, s jejímiž službami jsem byl do té doby až na výjimky spokojen. Jsem toho názoru, že vznikne-li technický problém, mělo by o něm nejobšírněji a nejrychleji referovat postižené médium. (Podobně se chovají naše televize: řečeno biblickým slovníkem, rády poukazují na třísku v oku bližních, ovšem břevno ve vlastním oku přehlížejí jako berberský nomád saharský horizont.)

Druhý případ je starý několik dnů. Když jsem 20. listopadu kolem šesté večer odjel natáčet do veřejnoprávního rozhlasu, internet doma fungoval. Po návratu, přibližně ve 22,20 hod., jsem zapnul PC, abych zkontrolovat poštu – a nic. Všechny vyhledávače, které používám, stejně jako poštovní klienti byly mimo provoz. Pronesl jsem cosi jako „už to zase nejde“ a žena z vedlejšího pokoje, uvyklá mým cholerických záchvatům jako obvyklé reakci, když něco nefunguje, se klidně zeptala, co se stalo. „Už zase nejde internet“, zvolal jsem do přes dvoje dveře, přičemž slůvky „už zase“ jsem v rozčilení situaci silně nadhodnotil, jelikož s internetem až na výjimky žádné problémy nemám. „Ani nepůjde,“ reagovala choť, „v televizi říkali, že O2 má nějaké problémy.“ Víc jsem z ní nedostal.

Následovala kaskáda obvyklých úkonů: opakovaný reset PC a modemu, a když ani to nepomohlo, snažil jsem se z dostupných informačních zdrojů zjistit, co se děje. Výsledek byl všude stejný: teletext České TV – nic, na Nově - nic, na Primě – nic. Ve 22,30 jsem naladil zprávy na ČT 24 – ani slovo. Poté jsem na stejném kanále poslouchal pozorně zprávy od 23,00 do 23,25 – ani zmínka. Totéž o půlnoci a pak už jsem musel jít spát, neboť druhý den jsem z pracovních důvodů vstával dřív než časně, ve čtyři nad ránem. Souběžně s poslechem televizního zpravodajství jsem se pokusil spojit s telefonickou podporou firmy O2. Dle rady strojového hlasu jsem nejprve resetoval modem a pak od 22,57 poslouchal ve sluchátku střídavě muziku a výzvu žádající mne, abych nezavěšoval, neb jsou vyřizovány žádosti těch, kdo se dovolali přede mnou. Vydržel jsem to do 23,27 hod. (30 minut).

Spát jsem šel s obavami, jestli nemám poruchu PC (ten den ráno jsem instaloval nového poštovního klienta Windows Live Mail a jako zakladatel virtuálního seskupení Club of ComputerSceptix vím, že čert nikdy nespí a kam nemůže, tam nasadí nějaký ten softwarový bolehlav). Celý den jsem pak na vzniklý problém myslel intenzivněji něž na pokles hlavního indexu na šanghajské burze. Po sedmé večer jsem se vrátil domů, s obavami zapnul PC a ejhle – internet nastartoval jedna radost. Hned jsem zamířil na server Lupa.cz, který poctivě zaznamenává vše, co se na Síti jen šustne, zejména pod českým internetovým nebem. Ovšem ani tam jsem se nic nedočetl. Totéž platí o stránce Mail Expres společnosti O2.

Dodnes tedy nevím, co přesně se v úterý 20. listopadu dělo, jisté je ale to, že mi minimálně od 22,20 do 00,10 nefungoval internet, čímž jsem se vzhledem k rozsáhlým webovým aktivitám dostal do značného časového skluzu. Time is money.

A zde se konečně dostáváme k onomu druhému důvodu, proč jsem k nabídce O2, mít od nich „na jednom drátu“ telefon, internet i televizi, poněkud skeptický. Odpověď zní: Vážení přátelé v O2, je třeba diverzifikovat. Pro případ, že byste měli kdykoli v budoucnu poruchu takového rázu, že by přestaly fungovat telefony i internetové připojení. Pak nám zůstane alespoň signál televize distribuovaný jiným poskytovatelem. Co říkáte takovému argumentu? Je to stejné, jako mít úspory uložené ne v jedné, ale minimálně ve dvou bankovních domech. Něco takového se obecně považuje za rozumné jednání. Proč by tedy nemělo platit i ve vztahu k telekomunikačním službám, třebaže cena za tento druh opatrnosti je poněkud vyšší? Snad to není nic, čemu by se nedalo porozumět (třebaže vaši TF dealeři si zjevně myslí opak). Chceme-li, aby náš majetek na chatě střežilo připojení k pultu centralizované ochrany, pak nás to obvykle stojí víc než když na zahradu umístíme maketu bojového psa. A nakonec: naši důvěru ve vás byste mohli zvýšit tím, že vyskytne-li se vážná technická závada, upozorníte na ni krátkou textovou zprávou všechny své zákazníky používající mobilní telefon. Ti už by se postarali o to, aby se o ní dozvěděli lidé využívající služeb jiných operátorů.

Stejskal.estranky.cz