Na předposlední díl Českého století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka s názvem Poslední hurá, který je věnován polistopadovým událostem, se snesla kritika kvůli tomu, jak je v něm vykreslen Václav Havel.

Kolega Petr Zídek dokonce svůj sloupek v Lidových novinách nazval Havel jako ňouma, protože mu filmový Havel v porovnání s Ladislavem Adamcem či Oskarem Krejčím připadal politováníhodný.

Podobně může někdo říci, že v nedělním pokračování Ať si jdou filmový Václav Klaus působil autentičtěji. Havel se ve filmu zajíkal, nevěděl co s rukama, nebyl schopen pronést souvislou větu a většinu projevů četl z papíru.

Problém je nejspíš v tom, že Václav Havel pro toho, kdo ho znal nejen z televize, byl osoba složitější, přemýšlivější, komplikovanější než zmiňovaní protagonisté, a pro toho, kdo s ním nejednal a kdo vychází jen z přepisů reálných dialogů, se tak může jevit. Havel jako spisovatel formuloval pouze, když psal, neměl průpravu profesorských kolegů, u kterých je tomu opačně: Ti své myšlenky artikulují při přednáškách.

A zadruhé nebyl nikdy ideolog: Neměl na všechno předem připravené odpovědi, o všem pochyboval, váhal, řešení hledal a události ho skutečně v listopadu svou rychlostí zaskočily. Jeho největší přednost proto spočívala v tom, že uměl naslouchat a z debaty si vzít to nejdůležitější a shrnout to do několika podstatných vět.

Konec konců, jak asi v nejobsáhlejší knize o něm popsal Michael Žantovský, tak vznikala i jeho nejznámější hra Zahradní slavnost: Původní dramaturgický impulz ke hře mladičký Havel po návratu z vojny, kdy ho nevzali na vysokou školu, měl od Ivana Vyskočila, ale za konečný tvar může hlavně spolupráce s Janem Grossmanem, kterému taky hru věnoval. Nakonec byl Grossman uveden u hry jako dramaturg, ale sám přiznal, že ze všech Havlových her byl jeho autorský podíl na Zahradní slavnosti největší.

A podobně se Havel choval v listopadových dnech.

Václav Havel měl totiž v jedné věci velice šťastnou povahu a neselhávající morální kompas. Michael Žantovský píše, že měl téměř neomezené schopnosti se seznamovat, navazovat kontakty, a to nejen s lidmi mu svým ustrojením blízkými, ale i se vzájemně nesourodými, a dávat je dohromady. Jeho úmysly měly vždy jasný úběžník, a když se k nějakému kroku rozhodl, provedl ho perfektně a důkladně: Díky tomu se zrodil i náš Dálkový výslech.

Chtěl manifestovat doma i ve světě, že existuje jen jedna česká kultura, ať vzniká doma či v exilu, jak jsme se na tom později shodli. Stejně dobře věděl, že socialismus nejde opravovat. Masku nepraktického intelektuála si často nasazoval i jako taktickou zbraň.

Miloš Forman, který s ním chodil do základní školy, na něj vzpomíná jako na prcka s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a slušný, že si tím škodil. Před osudem otroka ho podle Formana chránila již tehdy vnitřní síla. A tu měl skoro až do smrti, jenže ta se dá v televizi těžko předvést.