SPOLEČNOST: Fotbal to je hra
Přestupoval jsem zrovna na stanici Münchener Freiheit (Mnichovská svoboda). Přijelo další metro doslova narvané až k prasknutí pištícími a již mírně podnapilými fanoušky. Mnoho cestujících již nechalo několik vlaků odjet, aby se nemuselo probíjet do vagonů. Jeden vozíčkář nechává odjet již třetí vlak. Je sice také fanoušek, šála v barvách Kolína mu vlaje v průvanu, ale zde se žádné ohledy neberou. Jeho doprovod s ním pouze beznadějně jezdí od dveří ke dveřím. Jeden cestující, silnější muž vyhlížející poněkud rezignovaně, ne však agresivně, vidí možnost ještě se vmáčknout do posledních dveří. Je davem razantně vystrčen. Zkouší to však znovu a tentokrát i on trochu přitlačí a zaujímá místo těsně na hranici dveří. Vlak však stále stojí. A nyní přichází ke slovu onen sportovní duch kolektivu: na muže se spustí snůška nadávek a urážek ať „vypadne, že pro jeho špeky už tam není místo“, „musíš vystoupit, špeku, jinak to dál nepojede!“ přidá si další. Řidič však neříká nic o problému u zadních dveří. „Čumí ti zadnice, vystup!“ Muž vystupuje pod nátlakem nevraživých pohledů a poznámek celého vagonu. Vlak stojí dál, zádrhel je vskutku někde jinde, nadávky se však hrnou stále. Po chvíli se dveře zavřou a souprava odjíždí. Muž stojí na nástupišti s poněkud zaraženým výrazem.
Tak to je to sportovní nadšení. Jde o nepodstatnou příhodu, ale nedalo mi se nad ní nepozastavit. Když už vzájemná agrese prosakuje při, vlastně ještě před akcí, která by naopak měla přivodit dobrou náladu a přátelství, jak se tedy máme chovat při skutečně stresujících situacích? Bude to skutečně za několik let vypadat tak, že se na křižovatce nikdo neodváží zatroubit, aby vůbec dojel zdravý domů?
Technika a věda letí vpřed. Zdá se však, že lidskost stále stojí frontu na letenky. A proto až vy příště budete chtít na někoho zakřičet, alespoň na okamžik se zkuste zamyslet, jestli tu není i jiná, přátelštější cesta.