Připomeňme si nejprve, o koho vlastně jde. Ludvík Žifčák alias Milan Růžička alias Martin Šmíd, důstojník Státní bezpečnosti, předstíral, po brutálním policejním zásahu dne 17. listopadu v Praze na Národní třídě, na místě, kde je dnes pamětní reliéf, že je mrtvý.

Zprávu o jeho smrti vydala Východoevropská informační agentura, kterou tehdy vedl Petr Uhl. Tomu tuto informaci sdělila, jak mně sám řekl na počátku ledna 1990 pro knihu Výslech revolucionářů z listopadu 1989, paní Drahomíra Dražská, údajná kamarádka zemřelého.

O události agentuře namluvila ve dnech 17. a 18. listopadu dvě obsáhlejší zprávy. Mrtvého studenta nejprve nejmenovala, jméno uvedla až druhý den. A sama se postarala o to, aby zpráva byla rozšířena. Petr Uhl mi tehdy řekl: „Vzhledem k tomu, že desítky lidí vypovídaly o velmi brutálním mlácení, uznali jsme zprávu za věrohodnou, i když jsme nekontaktovali příbuzné.”

19. listopadu paní Dražská společně s manželkou Petra Uhla Annou Šabatovou, dnešní veřejnou ochránkyní práv, byla zadržena příslušníky StB a vypověděla, že nic nikomu neříkala a kvůli tomu byl vězněn přes týden i Petr Uhl. Jak to bylo doopravdy a jestli paní Dražská byla součástí policejní hry, dodnes nikdo přesně neví, už taky proto, že i pan Žifčák u soudu, který se s ním konal 12. května 1998, řekl: „Na nic detailního si nevzpomínám.” Sám dostal trest v trvání 18 měsíců. V rozhovoru ale hrdě tvrdí, že úkol na Národní třídě splnil.

Celou tuto historii připomínám proto, že Mladá fronta Dnes v cyklu 30 let svobody přinesla celostránkový rozhovor s panem Žifčákem, hoteliérem v Karlově Studánce na Bruntálsku. I v tomto interview odmítá po tolika letech prozradit, jak to bylo doopravdy s paní Dražskou, s tím, že ještě nenazrál čas, aby mohl mluvit, i když byl dávno zbaven mlčenlivosti.

O rozhovoru chci v této glose hovořit ale kvůli něčemu jinému: dnes už nejde o protagonistu zmíněného příběhu, ale spíše o fenomén Žifčák, na který zapomínáme, i když takových lidí jsou tisíce.

Pan Žifčák byl jeden z asi 15 tisíc příslušníků StB. Pocházel z tradičně komunistické rodiny, jeho bratr byl příslušníkem SNB, pracoval jako kriminalista, a po vyučení instalatérem se chtěl stát taky příslušníkem. StB ho sice kontaktovala už na vojně, když se asi v roce 1981, jak uvádí v rozhovoru, osvědčil při nasazení na sovětsko-afghánské hranici. Nejdříve sloužil u Pohotovostního pluku a z něj přešel k StB, protože v ní viděl elitní výběrovou složku. Tak se podle něj na StB dívali v osmdesátých letech všichni policisté.

Pan Ludvík Žifčák tuto službu cítí, jak z rozhovoru vyplývá, jako velký a přitažlivý úkol: měl práci, rozkazy a poslání. V socialismus jako přesvědčený komunista věří dodnes. A kdyby jednou zase zvítězil, vůbec by mu nevadilo, že by byl jeho hotel a penzion znárodněn.

Ač o tom nehovoří, je evidentní, že jako komunista cítí dodnes povinnost proti dnešnímu režimu bojovat. A tak nějak podobně přemýšlí i ostatní komunisté. Na to bychom neměli zapomínat. Jako Němci taky nezapomínali na to, že staří gestapáci a esesáci a jejich potomci, kteří vyšli z podobného milieu, na své původní poslání nezapomněli, a proto je sledovali.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel