Diskuse o radarové stanici americké protiraketové základny celkem přirozeně sklouzává do verbálních potyček jednak „pacifistů“ s „militaristy“, jednak obdivovatelů Spojených států (či konkrétně Bushovy administrativy) s jejich kritiky. Tak se však stává trestuhodně plochou.

Svět, ve kterém žijeme, je rizikový. Ten tam je spor vojensko-politických bloků z éry studené války. Dnes jsou více nebezpečné státy stojící mimo regionální struktury. Myslet si ale, že Severní Korea či Írán nemají nic lepšího na práci než chystat globální konflikt, je stejně naivní jako předpokládat raketovou výměnu s ruskými generály. Skutečné hrozby plynou ze střetu rýsovaného zejména extrémními islamistickými skupinami.

Jenže kdo musí vadit náboženským fanatikům více: puritánská Amerika, nebo stále „bezbožnější“ Evropa?

Muslimové s planoucíma očima na nás, oběti i strůjce euro-americké civilizace vjednom, útočí, protože se podle nich odkláníme od víry, od hodnot. Tím jsme pro ně nebezpeční. Nejenže bouráme mýty, ale zasíváme vůkol relativismus, opovrhování tradicemi, ateismus. Nechtějí nám pomoci. A už vůbec nežádají pomoc (finanční, humanitární) pro sebe. Jde jim o to námi spuštěný rozklad zastavit. Chtějí zůstat „čistými“. Nebojují ani tak proti jinému náboženství, jako proti zhýralé postmoderní společnosti, jež má tendenci se rozpínat od Západu na Východ a od Severu na Jih. K tomu jim pomáhá výklad koránu, podle kterého je přípustná vražda toho, kdo šíří pohoršení na zemi.

Hlásíme se v našich zeměpisných šířkách ke křesťanství. Ovšem kolik z nás – a nechť to Mirek Topolánek či Jiří Čunek nechápou jako ránu pod pás - do posledního písmenka dodržuje Desatero? Stáváme se tím snadnou kořistí pro radikální islamisty. Křesťany ještě mohou považovat za kvalifikovanou konkurenci, leč bezvěrci jsou pro ně špinavým odpadem. Je opravdu jen náhoda, že ve staletích bohabojného temna (a vskutku nepropaguji návrat do nich) byl terorismus jevem neznámým, kdežto nyní kvete na každém kroku?

Zatímco USA si na problémy zadělávají především arogantním a leckdy násilným „vývozem demokracie“, Evropané provokují vlastním životním stylem. Obhájit jej před příslušníky jiných kultur je těžké a třeba i nemožné. Pak lze rozumět výzvám k důslednější ochraně našeho území, včetně ochrany vojenské.

Mnohem hlasitěji než poklonkování či hubování Washingtonu by měl v české veřejnosti probíhat rozhovor o evropské protiraketové obraně - v rámci NATO nebo ještě lépe EU. Evropa by měla brát všechna rizika vážně a snažit se s nimi vyrovnat. Proto je důležité zevrubně probírat společnou bezpečnostní politiku Evropské unie, proto je správné znovu a znovu zvedat otázku ratifikace evropské ústavní smlouvy.

Debata o protiraketovém systému a ústavní smlouvě jsou totiž dvě strany jedné mince. Bohužel to málo zohledňuje jak zbrklá opozice (v ČSSD by se měla vést radarová diskuse podstatně déle), tak zideologizovaná vláda. Řídí ji ti, kteří odmítají hlubší evropskou integraci a zároveň slepě prosazují posilování bilaterálních vazeb se Spojenými státy. Topolánkův vratký kabinet navíc provádí klíčová zahraničněpolitická rozhodnutí za zády sousedů a spojenců, bez konzultací v parlamentu, dokonce i bez dohody v koalici. Hlavně se ale chová hloupě: aby USA za Evropu vytahovaly horké kaštany z ohně, je přeci nedůstojné.

Právo 5.2.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD