Minulý týden prezident oficiálně potvrdil, co každému bylo už dávno jasné – za rok vstoupí do boje o svoje křeslo znovu. Pro a proti se vděčně vyrojila a opatrní zatím zůstávají jen ti, co to nakonec zase v kuloárech rozhodnou – politické strany, poslanci. S kým se Václav Klaus spojí, teď není zatím jasné, neboť jak se ukazuje, jediným jeho velikým spojencem zůstává nyní vlastně jen lid obecný se svým ohromným, prý božím hlasem, co se dnes nazývá veřejné mínění. Před čtyřmi roky zdobily první stránky novin fotografie Grebeníčka s panem prezidentem na balkóně v Lánech, za rok tam může stát leckdo, v nejhorším případě sám leninista Filip. Ostatní kandidáti, co si s komunisty nezadali, u posledních prezidentských voleb přirozeně odešli od válu, za rok už ale ochotných k dialogu v pozdějších kolech určitě bude víc, vyjednávač Klaus bude mít konkurenci – jak v boji obstojí?

Snad poprvé mě brzy po revoluci zaujal jednou v TKM, kde ve studiu s žoviální skromností mladým vykládal, jak si ho „oni“ sice občas volali a vyslýchali, ale nijak mu neubližovali; ani ho vlastně, jak z vitálního čtyřicátníka přímo čišelo, nijak vyvést z míry nemohli. Tento sympatický muž dostal tehdy coby ministr financí nové vlády vzácnou historickou příležitost postavit takříkajíc hospodářský stroj země na zelené louce. Přitom se musí ale i leccos zbořit a těžko se to obejde bez utahování opasků. Dnes politicky neprůchodné, tehdy ovšem panovala situace diametrálně odlišná: revolucí opilá populace byla k bolestivým reformám neuvěřitelně vstřícná. Češi rádi jeli svobodně do Vídně, byť tam museli svačit na zadním sedadle auta – byli ochotni zasadit se o to, aby si tam za pár let mohli zajít do restaurace, a domnívali se, že konečně mají vládu, která jim k tomu vytvoří podmínky.

Jak se o opascích hojně sice hovořilo a smířlivě také přikyvovalo, skutek nakonec utek. Zdrojů bylo přece dost, tak aby levice nezlobila a nechala nám klid na práci. Kupní síla gigantická, nezaměstnanost minimální, po komunistech majetků a latifundií jak želez. Všichni spokojeni. A tak se konaly reformy sociálně velmi smírné, a navíc i jeden podivuhodný experiment s kupónovými knížkami, co největší rozdělování majetků po Bílé hoře dovršil a vytvořil prostředí příznivé pro struktury na evropském jihu zvané mafiánskými. Zákonitě tu záhy vznikla jakási šedá pyramida, na jejímž vrcholu byli zdaleka viditelní knihkupci Macci, ergonomičtí Čermáci, pějící svá Vyznání, ba i zachránci velké privatizace Viktorové Kožení s jistotou desetinásobku. Jak by také ne, když úspěšný politik Klaus, předseda vítězné politické strany a posléze i vlády, zanechal hluboko pod svojí rozlišovací schopností rozdíl mezi čistými a špinavými penězi.

Ty se na začátku devadesátých let zběsile točily, vyrábělo se na směny, obchodovalo na každém přenosném stolku a – přerozdělovalo ve velkém. Negociační rituály se prohlubovaly, hodně ambiciózních nechtělo zůstat pozadu, a tak nastaly problémy politické – různí kverulanti se zviditelňovali, Slováci vymýšleli pomlčky a co horšího, zvolili si bývalého boxera, právníka Mečiara. Navzájem propletené kariéry těchto dvou mužů ukazují mnohé; není divu, že se spolu domluvili. Měli k tomu koneckonců i mandát – Slováci opět toužili po vlastním státě, Češi jim to trochu zlomyslně přáli: jen ať si jdou, však uvidí … - snad jen tatíček Masaryk se několikrát obrátil v hrobě, pár intelektuálů zameditovalo, pár lidí zalitovalo a Havel raději z trosek československého státu zavčas odešel, brunátný rozpačitým studem za druhé ...

Bylo mu však dáno zabydlet se na Hradě podruhé - v čele nového českého státu, ve stavu trvalého napětí s kočím ekonomiky svého království, finančníkem Klausem. Tehdy definitivně došlo k onomu nešťastnému rozštěpení státní moci na proud hradní, humánně filosofický, a „klausovský“, pragmaticky praktický, který vyústil i do dnešní české dvoukolejné politiky. Totam zůstalo někdejší porevoluční nadšení, ke konci desetiletí už přestávalo být i z čeho brát; co nebylo podivuhodnými administrativními čachry přerozděleno nebo rovnou rozkradeno, fungovalo už hůř, těžkopádněji, problémy s odbytem i platební kázní se staly chronickým jevem, korupce nezbytností. Není to, co to bývalo po revoluci, řekne už dnes každý podnikatel – koláč jsme snědli.

Středoevropský tygr, jehož vrcholný hospodářský představitel při slově Visegrád svého času opovržlivě odfrkoval a na západoevropských konferencích poučoval udivené posluchače o tom, jak se to má dělat, nikdy nevyskočil. Rádoby thatcherista Klaus, ač k tomu měl moc a důvěru, jakou tu už nebude mít zase dlouho nikdo, promarnil svoji hřivnu hybatele ekonomiky v krocích spíš sociálně demokratických – žádná deregulace se nekonala, decentralizace se zvrhla dokonce ve svůj opak, Praha stále Čechů ráj. Takovou politickou statečnost, jakou prokázal třeba slovenský, skutečný reformátor Dzurinda – totiž, ochotu obětovat pro svoji zemi i vlastní kůži -, nikdy v sobě Klaus nenašel. Bohužel, snad proto také pořád politicky existuje …

Namísto toho v chudším pozadí Evropy, zaostalém desetiletími komunismu, nemilosrdně započal reálný kapitalismus. O utahování opasků už nikdo nehovořil, ale padající kalhoty leckoho přinutily, aby si další dírku přidal sám; nepomohlo mu už potom, ani když volil socany. Tučná léta skončila, všeobecná nespokojenost přála Klausovu bývalému kolegovi z Prognostického ústavu, co se rozhodl dostat se nahoru skrze stranu sociální. Nepřáteli obklopenému, padajícímu předsedovi strany modrého ptáka vrazili tehdy nůž do zad i jeho nejbližší. Co by u Pilipa jednoho snad ani tolik nepřekvapovalo, u Rumla bylo nepěkným šlápnutím vedle, co už dopředu diskreditovalo tábor odrodilců US – po létech dějiny daly Klausovi zadostiučinění. Na sarajevském atentátu vydělal nakonec zase on sám, neboť získal, co mu dosud chybělo – morální gloriolu mučedníka, co s nožem v zádech neochvějně kráčí dál. Někdy tehdy se objevil i na první stránce Blesku, jak večer krájí sobě a Lívii chléb na prkénku v kuchyni. Jako by i on už náhle patřil mezi tu chudobnou většinu zaměstnanců, proti zpanštělé menšině ze starých struktur a bezskrupulózních parvenu, kde zůstal už jen úzký střední stav, v němž povětšinou profitovali jen řemeslníci, neboť země se svým způsobem zase vrátila k středověkému, takříkajíc ručnímu hospodaření, jak na to byla zvyklá už za komunistů.

V roce 1998 se konala největší předvolební bitva mezi ODS a ČSSD – pro Klause i Zemana byl Rubikon hlavního vchodu do Strakovy akademie existenční otázkou. Vítězství hřmotného bonviána s cigaretou a skleničkou v ruce jako by bývalo bylo poslední ranou, co měla Klausovi zlomit vaz – nestalo se: nepřátelé si podali ruce a rozdělili se. Pravověrní voliči obou vyznání zaplakali. Dnes, kdy patová povolební situace je podobná a pan prezident by rád viděl Topolánka s Paroubkem v přátelském objetí, už nikdo ani slzu neuroní …

Nakonec se někdejší nepřítel Hradu sám stal český králem. Jakými prostředky se toho dopracoval, to snad už nikoho ani nepřekvapovalo – filosofii „dál a výš (třeba přes mrtvoly)“, obhajované přirozenou, zdravě asertivní touhou po sebeuplatnění, mlčky vyznávají mnozí, nejen přátelé Václava Klause. V budování vlastní kariéry je náš současný pan prezident po celou dobu opravdu konzistentní a opakovaně dokázal, čeho dokáže být schopen. Tento úřad představuje ale v české tradici majestátní instituci, již by měla reprezentovat osobnost morálně příkladná, důstojně národ reprezentující z té lepší, pro celý svět viditelné stránky. Je však Václav Klaus příkladem morálky? Nebyl jím spíš onen nepraktický, ale čistý Havel?

V naší společnosti potřebujeme právě takového prezidenta, který by nám říkal: „Pracuj, vzdělávej se, nespoléhej na nikoho jiného, jenom na sebe, uč se, buď připraven, a hlavně šetři, šetři a ještě jednou šetři,“ vysvětloval v lidovkách Michal Pavlata, proč je pro něj Klaus stále nejlepším kandidátem. Neměl by nám tohle říkat ale spíš předseda vlády? Václav Klaus nelže – je opravdu prezidentem všeho lidu, jakým elitářský Havel nikdy nebyl, a má zájem takovým zůstat i pro příští období. Pravicový politik, co všem všechno dá. V žebříčcích popularity jasně vede; bohužel, vede i televize Nova …

Občan Klaus názorně zosobňuje to, co Schopenhauer nazval vůlí k moci. Osobnosti, v nichž se tento princip díky jejich obzvláštním schopnostem i šťastným souvislostem mohl rozvinout do obřích rozměrů, takových, kdy široká denní publicita po léta zůstává jejich běžnou stravou, se obvykle vyznačují jakoby zvětšenou bradou, nekompromisně vysunutou dopředu – je to dobře pozorovatelné nejen u Klause (Arnold Schwarzenegger, Michael Schuhmacher, …). Stal se prostě svojí kamennou sochou už za života. S neomylností sobě vlastní, s arogancí génia mezi blby, okázale si udržuje svoji popularitu, jíž se opájí, což ani neskrývá, protože to ani nejde. Je velice zručný populista. Dnes už se cítí být povolán vyjadřovat se kvalifikovaně k čemukoli – jeho velmi razantní angažmá v současné módní otázce, zdali si člověk opravdu podřezává pod sebou větev, je toho ukázkou. Šetři peníze, nikoli přírodu – radí antiekolog, utilitarista Klaus. Vůbec tu přitom nejde o to, která strana halasného environmentálního sporu má pravdu - Klaus se v touze po dalším zviditelnění paradoxně sám podobá Al Gorovi, neboť oba jedou na stejné populární vlně, akorát každý po opačné straně; když už se do toho tedy tak pustil, snad aby si teď pan prezident nadělil i bazén s ohřívanou vodou …

Koho potom ale na Hrad jiného? Kohokoli – chtělo by se zvolat před vidinou Klause na Hradě na další čtyři roky, ale to by zajisté nebylo řešení. Knížete Schwarzenberga – doporučuje Václav Havel. Je pravdou, že na mezinárodních fórech převyšuje Klause o několik hlav a namísto zábavy tam vzbuzuje přirozený respekt, ale v české kotlině mají jakýsi divný předsudek k lidem s modrou krví. Přitom ale právě tento šlechtic se nás zastal na evropské půdě tam, kde ostatní diplomaticky mlčeli – v briskné reakci na výhrůžky ruských generálů. S komunisty se sice asi nedomluví, ale jinak je komunikativní a konsenzu přístupný, jak ukazuje i svým zdvořilým chováním k prezidentovi, který ho nechtěl ani do vlády. A navíc u něj rozhodně nehrozí, že by si snad vzal na vojenskou přehlídku krátké kalhoty – takže, proč vlastně ne?