Korupce je definována jako zneužívání moci nebo postavení veřejného činitele ve svůj vlastní prospěch. Zaplacení úplatku za poskytnutou službu nebo zadanou zakázku je v obecném povědomí jejím nejpopulárnějším projevem, korupčním jednáním je však nepochybně i zneužívání pravomocí a výsad, jak jsme ho svědky v případě medializovaných kauz policistů nerespektujících obecně platná pravidla silničního provozu nebo ve zneužívání zbytečně širokého pojetí imunity našich ústavních činitelů.

Ve většině běžných případů se korupce odehrává mezi dvěma stranami v přítmí nijak nezveřejňované finanční transakce. Průkaznost těchto případů je bez zákonů umožňujících cílenou provokaci velmi problematická. Případy, kdy se korupčníka podaří chytit „za ruku“ téměř neexistují. Pokud si veřejný činitel o úplatek řekne, má plátce spoustu důvodů si rozmyslet takovou věc někomu oznamovat. Jeho prvotním zájmem je získat komoditu, za kterou úplatek dává. Ta může být teoreticky bezplatná, ale její faktická nedostupnost vytváří šedou ekonomiku, ve které se zaplacený úplatek stává součástí nákladů na její pořízení. Idealista, který nepravost ohlásí, se vystavuje riziku, že jeho obvinění nebude uvěřeno, a snadno se mu může stát, že příště už mu v jednání s veřejným činovníkem nepomůže vůbec nic.

Výzkumy vnímání korupce od Transparency International bývají často zlehčovány jako subjektivní a neprůkazné. Zrcadlo, ve kterém naše křivá tvář vyniká, však čerstvě nastavila Světová banka ve třetím běhu svého hloubkového průzkumu korupce ve Střední a Východní Evropě. Česká republika je zde jednou ze tří zemí, ve kterých se korupce z pohledu podnikatelů v období 2002-2005 podstatně zhoršila, našimi bratry v úplatcích jsou Ázerbájdžán a Rusko. Polovina podnikatelů považuje korupci v roce 2005 za podstatný problém své činnosti, ve srovnání s rokem 2002 je to dvojnásobné zhoršení a vůbec nejhorší vývoj mezi 26 sledovanými státy.

Z korupce jako zneužívání moci a postavení vyčnívá na veřejnost vrcholek ledovce v podobě neuvěřitelných historek, které si mocipáni všech úrovní vymýšlejí, aby jim jejich věc prošla. „Instinktivní přesednutí za volant“ podnapilého šéfa dopravního inspektorátu je svou přímočarou drzostí shodné se strýci poskytujícími milionové půjčky na základě spálených směnek, zastřelenými švagry financujícími domy či byty, nebo s jinými zatajovanými věřiteli. Na Grossově aféře bylo nejzajímavější sledovat bezradnost jejího hlavního aktéra, kterému zjevně nepřišlo divné, proč by se na něm někdo mohl kvůli pár milionům vozit, když to přeci ve větším dělají všichni. Nízká politická kultura dovoluje aktérům spoléhat na presumpci neviny, která by v civilizovanějších zemích byla ve spojení s politickou budoucností absolutním tabu.

Korupce v komunální politice uniká pozornosti celostátních médií, ale není o nic méně nehorázná. Na brněnské radnici nedávno schválili výměnu tří lukrativních nemovitostí za palác Jalta, jehož stavební stav je natolik nevyhovující, že bez rozsáhlých stavebních úprav neumožňuje nastěhování, což muselo být ze staršího posudku, na základě kterého před lety od koupi objektu ustoupil nedaleký hotel, dobře známo například radnímu L. Venclíkovi jako předsedovi majetkové komise, která tuto směnu doporučila. Dolní odhad ztráty městských financí převyšuje 50 milionů a strůjci transakce v městské radě si tak mohou přijít na víc, než by činil součet platů městské rady za volební období. Jmenovitá odpovědnost byla vyloučena tajným hlasováním, návrh na něž dal tehdejší radní P. Blažek s odůvodněním, že by za tuto kauzu nechtěl být později vyšetřován. Brněnské studio ČT o kauze natočilo reportáž, která nebyla nikdy odvysílána – zřejmě jako protislužba radnímu P. Paulczyňskému vyvažující ochotu města Brna poskytnout České televizi jeden z objektů bývalých kasáren tím, že televize nebude o současném vedení města negativně referovat.

Podobně dokumentovaných kauz není mnoho, protože se v českých zákonech daří bránit průhlednosti rozhodování ve veřejné sféře. Zákon o přístupu k informacím sice existuje, umožňuje však snadné obstrukce a obcházení. V Senátu se nedávno vedl boj o to, aby správní soud mohl přímo nařídit vydání neoprávněně zadržované informace. Jednou z absurdních výmluv, které na jednání zazněly, bylo konstatování o paralyzaci brněnského magistrátu žádostmi o poskytování informací, které předseda ústavněprávního výboru senátor J. Kubera zřejmě zaslechl na brněnském kongresu své strany. Princip dobré veřejné správy je přitom v jejím fungování jako instituce ze skla, s procesy a rozhodováním veřejností bez obtíží viditelnými. Stejně ze skla by měly být i kapsy úředníků a volených funkcionářů, aby nezakládaly podezření, že v nich něco zůstává. Průhlednost se týká i informací zpracovávaných ve veřejné správě obecně (s výjimkou osobních údajů) – nejsou-li volně přístupné, snadno se najde někdo, kdo jejich exkluzivní znalost zneužije.

Analýza důvodů obsažená ve studii Světové banky ukazuje, že českým problémem číslo jedna je způsob zadávání veřejných zakázek. Uvážíme-li, že korupční náklady jsou z hlediska podnikatelů jakýmsi dodatečným zdaněním (zpráva Světové banky hovoří o „úplatkové dani“), je jasné, že podmínkou rozvoje ekonomiky jsou nejen nízké daně a nedeformované tržní prostředí, ale také institucionální a legislativní zabezpečení průhlednosti rozhodování o veřejných zakázkách či jejich vyhodnocování. V této oblasti principiálně nemůže platit, že méně zákonů znamená více svobody. Dokud si akutní potřebu dobrých zákonů nekompromisně vynucujících průhlednost v této oblasti činnosti veřejné správy neuvědomí většina našich zákonodárců, zlepšení nepřijde. Nedávno přijatá novela zákona o zadávání veřejných zakázek bohužel při svém projednávání utrpěla tolik kompromisních zmírnění oproti původním návrhům, že v této oblasti zlepšení na dohled evidentně není.

(kratší verze tohoto článku vyšla v Lidových novinách 31. 7. 2006)

Autor je senátor, lídr Brno 2006