Možná mám málo zkušeností a mýlím se, nicméně mám dojem, že média jsou nyní v Česku svobodnější než v Německu, Spojeném království či Švédsku. V těchto zemích – a možná i jinde, ale odjinud nemám zprávy – funguje už buď oficiální cenzura určitých informací, a/nebo vnitřní cenzura, která o některých jevech, zejména jevech spjatých s migrací nebo se vztahem k Izraeli a Židům, nedovoluje psát pravdivě a otevřeně. Zejména v Německu převážně levicová média označují za „pravičáka“ každého, kdo nesouhlasí s migrační politikou Angely Merkelové, a snaží se ho dehonestovat. Pokud tato média referují o straně Alternative für Deutschland, snaží se vyvolat dojem, že se jedná o stranu rasistickou a fašistickou. Obávám se, že tato politika není příliš moudrá a může být z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní.

Hodně jsem přemýšlel o tom, proč tolik mladých Západoevropanů odešlo bojovat za Islámský stát. Je to závažné téma, kterému se budu v brzké době věnovat v jiném článku, zde ho zmiňuji jen okrajově. Domnívám se, že jedním z důvodů je, že v současném elektronicky propojeném světě, který je mnohem nepřehlednější než před deseti či dvaceti, neřku-li padesáti lety, se vytvářejí jakési (světo)názorové kapsy (či jezírka, chcete-li), v nichž se stýkají, koncentrují a vzájemně podporují a radikalizují lidé určitých názorů, kteří pak už přestanou vnímat podněty zvenčí. Pokud jde o mladé islamisty, byl tento jev už dostatečně popsán: Mladí lidé, kteří se zabydlí v takové „kapse“ či „jezírku“, přestávají komunikovat s rodiči, spolužáky, ba i s imámy nebo návštěvníky mešit, a intelektuálně i emocionálně se naplno přesunou do oné kapsy. Pokud se nestane něco mimořádného, co jimi hluboce otřese, nejsou již schopni vnímat jakékoli podněty zvenčí, kterými by své názory korigovali.

Přebývání v podobných kapsách se ovšem netýká pouze radikálních islamistů. U nich to vnímáme zvlášť zřetelně, protože následkem tohoto jevu jsou nesčetné tragédie (rodinné, vztahové), ba i smrt (ať už radikálních islamistů samotných, nebo jejich obětí). Domnívám se, že v podobných kapsách žijí různé radikální skupiny, ať už levicové či pravicové, a pochopitelně také „ufologové“ a podobní podivíni, jejichž kapsy ovšem zpravidla nebývají příliš nebezpečné, tedy alespoň bezprostředně ne. Ufologové zpravidla nevyzývají k vyvražďování svých odpůrců, a pokud jsou něčím nebezpeční, pak pouze tím, že se zpravidla dívají na svět skrz určitý filtr, který ovšem není nejvhodnější. (Ano, uznávám, že každý z nás, i ten, kdo je schopen myslet kriticky, určitý filtr má. Kriticky myslící člověk má pouze tu výhodu, že s tím předem počítá a je otevřen vnějším podnětům, které mu mohou pomoci tento filtr odhalit.)

S tím, že AfD v Německu pronikne do zemských parlamentů, se obecně počítalo. Otázka byla pouze, zda získají osm procent nebo třeba dvanáct procent. Volební zisky a ztráty v německých zemských volbách žádné zásadní překvapení nepřinesly. Mnozí ale byli překvapeni výsledky v parlamentních volbách na Slovensku. Málokdo předpokládal, že strana Naše Slovensko Mariána Kotleby získá přes 8 % hlasů a 14 mandátů ve 150členné Národní radě.

Je možné nad tím pokrčit rameny a říkat si, že Rakušané mají své Svobodné, Francouzi svou Národní frontu a Švédové své Švédské demokraty. Obávám se ale, že tento pasivní postoj povede k postupným volebním ziskům těchto stran, často označovaných za „fašistické“, „xenofobní“ nebo „extrémistické“, a že polarizace evropských společností se bude prohlubovat.

Co tedy navrhuji? Navrhuji dialog a vážně míněnou snahu oslovit voliče těchto stran.

Na podzim roku 1968 jsem měl příležitost zakusit prezidentské volby v USA. Tehdy jsem byl krajní levičák a samozřejmě jsem fandil demokratickému kandidátovi Hubertu Humphreymu. K mé velké lítosti tehdy zvítězil Richard Nixon. Předvolební kampaň ale byla tehdy zajímavá tím, že v nich kromě demokratického a republikánského kandidáta bojoval o prezidentský úřad ještě jižan George Wallace, komunistickými médii pasovaný na rasistu a fašistu. Možná i rasista byl, to teď nechci řešit. Pohyboval jsem se tehdy na různých studentských kampusech a zahlédl jsem i transparenty „Communists for Wallace“. Bylo to samozřejmě míněno ironicky. Nicméně staří a prostí lidé, zejména z jihu, reagovali velmi podrážděně. Nepochopili, že je to míněno ironicky, a mluvili v tomto smyslu: „Ty studenti jsou úplní blázni. Každý přece ví, že Wallace je antikomunista.“

Proč to zmiňuji? Ti levicoví studenti se ani v nejmenším nepokusili získat potenciální Wallacovy voliče na svou stranu. Demokratická politika by ale přece neměla být o tom, kdo má nejvíc peněz nebo kdo chrlí nejpohotovější bonmoty. Já si představuji politiku jako snahu přesvědčit odpůrce, že mé argumenty jsou validní a důležité. Nejde mi o to mé kritiky zadupat do země. Chci je přesvědčit, že mám pravdu nebo že řešení, které nabízím, je správné, mravné a schůdné. Proto jsem nemohl než souhlasit s jedním komentátorem, který o slovenských volbách napsal něco v tomto smyslu: Škoda, že se Kotlebovi hlasití odpůrci nepokusili přesvědčit jeho voliče.

Na začátku jsem psal, že naše média považuji za svobodnější než mnohá západoevropská. Nepovažuji je ale za ideální. Co jim vyčítám? Podobně jako mnozí intelektuálové i politici si libují ve vymezování se, dehonestaci, distancování se a vytěsňování.

Nikdy jsem nebyl na nějaké Konvičkově demonstraci. Jednou jsem si ale na podnět přítele vyslechl rozhovor Martina Konvičky s Martinem Veselovským. A musím říci, že jsem ex post s určitým zděšením zjišťoval, že jsem během tohoto rozhovoru vlastně začal Martinu Konvičkovi fandit. Během rozhovoru se Konvička za určité své výroky několikrát omluvil a prohlásil je za hloupé. Martin Veselovský to nebral potaz a neustále opakoval cosi o „masokostní moučce“, na kterou by Konvička namlel islamisty. Ano, byl to hloupý a nevhodný výrok a Martin Konvička to vícekrát uznal. Dovedl bych si představit, že by se rozhovor s Martinem Konvičkou mohl točit okolo něčeho zajímavějšího než okolo nevhodných výroků, za něž se pan Konvička omlouval.

Podobnou zkušenost jsem měl, když jsem nedávno poslouchal rozhovor Barbory Tachecí s Jiřím Ovčáčkem, mluvčím pana prezidenta. Jestli někoho opravdu nemusím, pak je to Jiří Ovčáček. Nicméně rozhovor s ním byl veden tak, aby se ukázalo, že pan Ovčáček, potažmo pan prezident, je úplně mimo, že mění své názory na presumpci viny u politiků, a podobně. Přitom Jiří Ovčáček – přinejmenším tentokrát – mluvil velmi koherentně, k věci, a logicky (a přiznám se, z mého pohledu i dosti přesvědčivě) vysvětlil, proč pan prezident názor změnil.

Samozřejmě, Martin Veselovský ze mne neudělá voliče Martina Konvičky a Barbora Tachecí obdivovatele Jiřího Ovčáčka. Ale snažil jsem se tyto dialogy poslouchat ušima voličů Miloše Zemana. Mohu s jistotou říci, že takto vedený rozhovor je opravdu nemohl přivést k nějakému vážnému zamyšlení se nad jejich dosavadními politickými názory.

Tento článek píšu ve dnech, kdy se řeší aféra „Čapí hnízdo“. Nejsem příznivcem Andreje Babiše a pranic se mi nelíbí, že koupil přední české noviny. A na základě informací, které mám, se mi zdá, že „Čapí hnízdo“ dosti zapáchá. Proč se ale propána novináři neustále ptají, zda ten či onen shodí vládu? Rozumnou reakcí je snaha připravit a prohlasovat dobře napsaný zákon o střetu zájmů, který nebude retroaktivní.

Politicky pracovat je mnohem nevděčnější než sledovat, případně přímo vyvolávat aféry. Něco zásadního připravit a získat pro to lidi, je mnohem náročnější, než do něčeho hodit vidle. Zrušit třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře je mnohem snazší, než připravit a zdůvodnit reformu zdravotnictví. Měli bychom si vážit novinářů a politiků, kteří naši společnost posunou pozitivním směrem, místo aby jen někoho dehonestovali, od někoho se distancovali nebo někoho vytěsnili.