Kdy skončila totalita? Odpovědi se různí. Podle anarchistů trvá stále - coby totalita mamonu a kultu růstu růstu růstu. (Mejla Hlavsa, frontman kapely Plastic People, říkával, že vedoucí úlohu KSČ nahradila vedoucí úloha peněz.) Podle komunistů tu nikdy nebyla, a pokud se snad něco zvrtlo, byla to jen úchylka od jinak dobré myšlenky. Podle zákona však totalita skončila přesně před dvaceti lety, okamžikem zvolení Václava Havla do úřadu prezidenta republiky.

Pátek 29. prosince 1989 se zapsal do historických lexikonů i legislativy. Tím datem končí zákonné lhůty třeba pro restituční nároky. Ale o to teď nejde. Ten den se totiž zapsal i do kroniky něčeho, čemu můžeme pracovně říkat démon poslaneckého či stádního souhlasu.

Fakt, že Havla jednohlasně zvolil ještě komunistický parlament, je považován za třešničku na dortu sametové revoluce. Dokládá tehdejší společenský konsenzus, který Československo vynesl na špici postkomunistických zemí, zakrývá však důležité otázky: stádní souhlas elit s něčím, co odporovalo jejich mandátu, loajalitě i přesvědčení, pomohl sice dobré věci, ale nemůže se v jiné situaci obrátit nežádoucím směrem? Liší se nyní nastupující politické elity tak zásadně od těch, které rozhodovaly v osmdesátých letech? Nemohou i ony schválit něco, co odporuje jejich loajalitě?

V prosinci 1989 na démona stádního souhlasu upozornily Financial Times: „Uprostřed radostného vzrušení, které nyní zachvátilo zemi, je jen málo lidí ochotno vzpomenout si, že totéž Federální shromáždění by bylo ještě před šesti týdny jednotné v odmítnutí Václava Havla.“ Upřímně řečeno, není žádný zásadní důvod, proč bychom se nad tím nemohli zamyslet i po dvaceti letech.

Vystřídali savci dinosaury?

Žijeme s pocitem definitivního ukotvení. Před dvaceti lety jsme se zbavili komunismu. Nebylo to sice zásluhou domácí většiny, spíše jsme jen surfovali po historické vlně, ale zaplaťpánbůh - i za to, že na špici československého surfu stál Václav Havel se svou partou. Též díky tomu jsme vpluli do NATO, EU i Schengenu a na první pohled máme své definitivně jisté.

To uvažování navozuje představu, jako bychom se ocitli ve filmu Cesta do pravěku a propluli z druhohor do třetihor. Jako by s listopadem 1989 definitivně zmizely druhohorní elity, rozuměj dinosauři či normalizační konformisté, a nahradily je s nimi nesrovnatelné elity třetihorní, rozuměj savci či bytostní demokraté. Ale odpovídá ta představa skutečnosti?

Právě rok 2009 posílil názor, že vládnoucí elity se typově nemění, že Havlova parta byla výjimkou vybočující ze zdejšího normálu. Nyní nastupující elity jsou z jiného soudku. Jsou to typy, jež měly až do Listopadu blíže k těm, kteří z komunistických lavic Havla zvolili, než k těm, kteří komunismu oponovali. Při vší úctě k práci, kterou nyní odvádějí, k nim patří Jan Fischer, Jan Kohout, Štefan Füle, celá parta Jiřího Paroubka i značná část „frakce špičatých bot“ u občanských demokratů. Ano, na vedoucí pozice se dostávají takové typy, které tvořily politické elity už za normalizace a pak - pohnuty démonem stádního souhlasu - zvolily Havla prezidentem. Tohle je důležité.

Představa, že dinosaury definitivně vystřídali savci, pro české vládnoucí elity neplatí. Ty se ve svém průměru chovají v zásadě stejně, rozhodují podle právě navozené atmosféry. Nemohou typy, které navzdory dosavadní loajalitě zvolily Havla prezidentem, rozhodnout v jiné situaci proti své současné loajalitě? To je otázka do pranice.

Cosi napoví dobové ukázky selhání elit. V únoru 1948 získali komunisté vládu, ale ne většinu v parlamentu. K ní vykročili až 16. dubna 1948, kdy Národní shromáždění schválilo volební zákon s jednotnou kandidátkou Národní fronty. Čtete dobře: nekomunističtí poslanci hlasovali pro normu, která je vzápětí vyřadila.

Když 18. října 1968 parlament schvaloval smlouvu o pobytu okupačních vojsk, jen čtyři poslanci byli proti a deset se zdrželo. A to tam neseděli stalinisté, nýbrž elity zastupující reformní vývoj! Jsme s vámi, buďte s námi, říkaly dosud. Ale když se hlasovalo (v době, kdy sovětské tanky byly už pryč z Prahy), podlehly démonu souhlasu.

Démon souhlasu působil i před dvaceti lety. Tak jako v dubnu 1948 poslanci sami schválili totalitní kandidátky, jako v říjnu 1968 sami schválili rozdrcení reforem, které je vynesly mezi elitu, i v prosinci 1989 jednohlasně zvolili svého nepřítele, který jim byl doporučen.

To, že se Václav Havel stal tak brzy prezidentem, byl velký úspěch. Ale oceňovat způsob jeho volby v roce, který povýšil normalizační konformisty mezi elitu, zavání řečí o provaze v domě oběšencově.

LN, 29.12.2009

Autor| je komentátor LN