Většina lidí si díky školní docházce při jméně Jonathan Swift vybaví Gulliverovy cesty a možná si vzpomene i na liliputány. To je však jen první díl ze čtyř. Pro úvod této úvahy využijeme díl třetí, ve kterém Gulliver poznává vybájené ostrovy mezi Indií a Japonskem. Na jednom z nich, Luggnaggu, mu průvodce ukazuje „struldbruggy“, lidi, kteří se narodili nesmrtelnými, ovšem tato jejich vlastnost neovlivnila proces stáří. A tak se krajinou plouží seschlé trosky, poloslepé, svraskalé, které společnost musela prohlásit za mrtvé, aby díky své nesmrtelnosti nenahromadily příliš velký majetek.

Nesmrtelnost byla v předešlých stoletích velkým tématem, v náboženství, filosofii i umění. Dnes, v racionální době, v době techniky a strojů, se zdá toto téma mrtvé. Jenže opak je pravdou. Čím déle žijeme, čím lepší jsou naše životní podmínky, tím víc lidé touží po nesmrtelnosti, a to nikoliv po té přirozené, projevující se v pokračování rodu, ale v té bájné, nepřirozené, vyjádřené výrokem Woodyho Allena: „Nechci se stát nesmrtelným skrze svou práci; chci se stát nesmrtelným tím, že neumřu.“

Jenže tak tomu bylo odpradávna. Empedoklés, jeden z raných řeckých filosofů, se dle jednoho zlomku vyjadřoval, že „žádná z veškerých smrtelných věcí nemá zrození a žádná nemá ani konec v bídné smrti, nýbrž jest jenom mísení a vzájemná výměna toho, co se mísí“. Od těchto prvotních uchopení toho, co se skrývá za smyslově vnímatelnou skutečností, je pak, přes Platonovy ideje, už jenom krůček ke křesťanství a jeho osobní jedinečnou personifikaci zmrtvýchvstání a nového života. Nesmrtelnost v náboženství není jen nějakou obecnou formulí jako ve filosofii, ale jde o vlastnost dostupnou každému v jeho jedinečnosti (pokud samozřejmě bude plnit v pozemském životě vše tak, jak mu jím vybraná církev přikazuje).

V moderní době, ve které je ta filosofií a náboženstvím nenáviděná proměnlivost a nestabilita redukovaná na minimum a člověk žije od narození bezpečný stereotyp, je pochopitelně redukována i potřeba víry. Lidský život se ve dvacátém století tak prodloužil, že je pro teenegera skoro nemožné dohlédnout až na konec. Kdysi byla proměna dívky v ženu na vdávání daná první menstruací, a chlapci šli do práce, jakmile to bylo jen trochu možné. A ve velké části světa mimo západní civilizaci se kolo života pořád točí takto rychle.

Jenže i když bezpečný stereotyp moderní civilizace odbourává potřebu vyrovnávat se se svou vlastní smrtelností, každý z nás ví, že zemře, a musí se s tím vyrovnávat každý den. Laťka životního standardu je v západním světě nastavena velmi vysoko, což znamená zadlužení a následné nekonečné splácení. Snažíme se co nejdéle zůstat na vrcholu sil, snažíme se co nejdéle prodloužit produktivní část našeho života, a proto potřebujeme nový náboženský základ. A ten nepotřebuje složitou metafyziku, matematické rovnice či logiku, stačí mu pár termínů, které vyvolají strach, a potřebu spásy.

Klimatická změna je velmi vážný a komplexní problém, který by měly řešit nejlepší vědecké kapacity světa. Místo toho proběhla redukce na několik termínů, které omíláním v médiích získaly náboženský význam. Ano, mluvím o snižování emisí CO2, o elektromobilech či obnovitelných zdrojích. Vrcholem v tomto náboženství je pak Gréta Thurnberg a její fixace na CO2. Politici místo vědců dotují hlavně klimatické alarmisty, kteří donekonečna omílají pár prázdných frází a zamlčují, co se jim nehodí do krámu (vím o tom dost, sám jsem byl toho součástí).

Zatím největším zásahem do zdánlivě bezčasového stereotypu západní civilizace je pandemie koronaviru. Místo talismanů a svěcených křížků na krku tu nyní máme roušky, které nás chrání asi tak stejně jako kočičí packa v kapse. Najednou nás ovládl strach, uzavíráme se do sebe a hledáme naději, že my jsme právě ti výjimeční, ti nesmrtelní. A přesto musíme žít svůj stereotyp. Je zajímavé sledovat, jak se ze supermarketů stal takový ekvivalent hotelu Continental z Johna Wicka. Ve filmové sérii jde o místo, kde se nesmí zabíjet, a stejně tak se snažíme vnímat ve své mytologii nesmrtelnosti ty body našeho života, kterých se nedokážeme zříci. Supermarket je místo, kam vir dle našeho scénáře nemá přístup.

Já sám jsem závislý na sportu a i když vím, že to jednou nastat musí, nedokážu si zatím představit, že bych nedokázal udeřit do pytle, zdvihnout činku, vyběhnout kopec či ho alespoň vyjít s batohem. Toto bude můj boj se smrtelností. A nechci se držet berliček, které nabízí třeba nejpopulárnější brakový spisovatel dneška – Dan Brown. Ten ve své poslední knize Počátek své věrné čtenáře obluzuje vizí světa, ve kterém bude naše stárnoucí tělo postupně opravováno a doplňováno supertechnickými náhradami. Co by tomu řekl Jonathan Swift? Utrpení struldbruggů je zdánlivě nahrazeno zářivou nesmrtelnou budoucností.

Sny o nesmrtelnosti tedy nezmizely, jak by se mohlo zdát. Místo toho jsou dnes silnější, než kdy předtím. Jsou hlavní hybnou silou boje proti klimatické změně, či stojí za hysterickým vypnutím světové ekonomiky z důvodu koronaviru. To, co utvářelo náboženství po celou dobu trvání civilizace, tj. boj proti smrti, je v nás pořád, a neustále si v nových a nových metamorfózách hledá cestu, jak se zjevit. Je to přirozený pud, jen bohužel v posledních letech nijak nepřipomíná živoucí tvůrčí sílu, jakou bylo křesťanství, ale je spíše alergickou reakcí na všechno cizí. Nikdy jsem neměl rád spisovatele Romaina Rollanda (je v něm příliš intelektuální vznešenosti), ale na závěr této úvahy bych do dnešní doby doporučil jeho román Colas Breugnon (v češtině Dobrý člověk ještě žije). V době coronavirové se z nás stali woodyallenovští neurotici, stresující se z každé maličkosti, tak třeba by nám k lepšímu životu pomohl přístup Colase Breugnona, jehož příběh se odehrává v době morové.