ODS se nachází v krizi čili ve stavu, kdy další vývoj předjímat nelze či lze jen svízelně. Avšak k této krizi došlo vlastně poměrně zákonitě a krize samotná se předjímat jistě dala. V čem ona krize vlastně spočívá? Asi hlavní výtka přicházející od veřejnosti, samotných členů i vedení tkví v tom, že je špatně čitelná ve svém programu a ve svých záměrech. Důsledkem jsou pak různé střety uvnitř vyvěrající i navenek a týkající se různých mezinárodních i národních postupů. Pochopení pozadí je ovšem klíčové pro snadné a rychlé řešení: vlastní terapie bude velmi zdlouhavá se špatným výsledky potud, pokud se předem neudělá přesná diagnóza choroby.

Pro porozumění současnému stavu je třeba se vrátit k době před rokem 1989 a po něm. Jde o to, že v české společnosti jistě alespoň dvě generaci navykly socialistickému pořádku, přičemž coby neurolog nemohu vyloučit ani to, že tyto desítky roků vytvářené návyky se zařízly příliš hluboko přímo až do lidských mozků a reverzibilní tudíž již nejsou. Díky tomu je česká levice sestávající z komunistů a sociálních demokratů mimořádně silná a z českého elektorátu zabírá více či méně polovinu. Všechny ostatní směry byly tudíž zahnány do kouta a jediným východiskem pro ně bylo, aby se spojily. Ovšem díky tomu se na pravici uvařila sotva poživatelná směs, přičemž tato konfúze postihla hlavně ODS: ODS do sebe pojala jednak konzervativní a jednak liberální přístup k řešení společenských otázek.

Zatímco zpočátku čili tehdy, kdy bylo třeba zajistit přechod od dirigistické k normální kapitalistické společnosti, mohly oba filosofické a hlavně hodnotové přístupy setrvat v alianci z nouze, nyní po tom, co základy trhu i demokracie byly již postaveny, dochází nutně ke štěpení, které se bude dále prohlubovat. Představa o tom, že lze vytvořit 'konzervativně-liberální' či 'liberálně-konzervativní' stranu, je tudíž naivní a sotva přetrvá déle, než kolik společný úkol dovolí. Ostatně například v USA je přece při každých volbách spor povýtce mezi konzervativci a liberály a sotva si lze představit spojení republikánů a demokratů ve straně jedné; avšak jde o poměrně šťastnou společnost, poněvadž Američané mají k socialismu vesměs odpor. Naproti tomu v Evropě ke koalici mezi oběma zmíněnými stranami občas dochází, ovšem i zde jde zákonitě o strany různé.

Rozpor mezi oběma směry se pak ukazuje nutně nyní, v době integrace evropských politických struktur a vztahu národních států k nim. Jde o to, že v pozadí je filosofické pojetí státu čili otázka po tom, co stát vlastně je. Pro konzervativce je z tradice vycházející národ i národní stát suverénem a potažmo hodnotou, kterou je třeba chránit, kdežto pro liberála je suverénem občan s tím, že občan část své suverenity předá tomu či onomu státnímu útvaru; důvodem takové sdílené suverenity je pak pouze to, aby za jednotlivce někdo jiný vykonával to, co onen jednotlivce dělat neumí či nechce. Jinou hodnotu než hodnotu sloužit takto každé jednotlivé lidské bytosti žádný stát nemá a nemá tudíž ani cenu ho zbožňovat. Rozhodně nemá stát úkol určovat svým občanům to, co je jejich prospěchem a co nikoliv. Každý liberál hodný toho jména tudíž bude pokládat důraz na stát v té či oné podobě za kolektivismus a bude si přát, aby žil ve státě s minimální dávkou moci; hlavním úkolem státu je podle něj ochrana práv jednotlivce a potažmo spravedlnost vůbec (důraz všech liberálů od Adama Smithe až po současnou dobu).

Nynější povel pana president Václava Klause k odchodu z ODS z důvodu odporu k integraci EU je par excellence výrazem kolektivistického konservativismu a překvapuje jen, že se schovává za liberální myšlenky. Toto zmatení nutí zamyslet se trochu na tím, zda v pozadí nejsou ještě jiné záměry; ovšem to by byl poněkud konspirační výklad (například obdoba s Heiderovými liberály v Rakousku je až příliš nápadná, přičemž Declan Genley má vazby na Rusko dokonce prokazatelně těsné).

Navzdory uvedeným pochybnostem je třeba tento krok směřující k vytvoření jiné strany přivítat: způsobí totiž to, že se na politickém jevišti objeví dvě pravicové strany s doufejme vyhraněným filosofickým základem, přičemž právě filosofická vyhraněnost čili hodnotová čistota je tím, co dává politické straně a ovšem i jednotlivci obrovskou sílu.