V úterý obdařila blog iDnes svým příspěvkem Kateřina Konečná, poslankyně Evropského parlamentu za KSČM. Kdo snad doufal, že se „lidská avantgarda“ u nás změnila, po přečtení rychle vystřízliví.

Aniž bych chtěl dělat zmíněnému článku jakoukoli reklamu, je vhodné jej prostudovat. Meritum jejího příspěvku je porovnání proradnosti českých církevních organizací v otázce pomoci „uprchlíkům“ a šlechetnosti nějakých levicových organizací, jež působí na Lampeduse a Sicílii. Jak píše slečna Konečná, tito levicoví příslušníci byli svědky úžasné práce, kterou odvádí místní občanská společnost (z článku vůbec nevyplývá, že by členové levicových organizací nějak pomáhali).

K. Konečná dokonce cituje z Evangelia sv. Matouše, kde jsou slova Kristova o tom, že pomoc bližnímu je vlastně pomoc jemu samotnému. Poté připomíná již jen chamtivost církevních prelátů, kterým jde o navrácení majetku.

Slečně Konečné (a nejspíše nejen jí) je třeba neustále připomínat některá fakta.

1. V letech 1948-1989 byla u vlády její mateřská strana. Ta zpočátku svého totalitního panování zničila veškerou církevní infrastrukturu, jež byla v období mnoha stovek let budována jako svébytná a soběstačná organizace, která se vedle duchovních věcí stará o jedince, které už nikdo nechce. Budovala špitály, chudobince, domovy pro sirotky apod., a to jen proto, že správa země o tyto lidi nejevila žádný zájem. Komunisté (stejně neschopní se o ně postarat) však svévolně zničili řády a kongregace, aniž by je nahradili jiným systémem této terciární péče.

2. Ve zmíněném období bylo bohatství naší země bez náhrady odesíláno do různých zemí. Kupříkladu uran putoval na východ pod dohledem sovětských odborníků k výrobě nukleárních zbraní. Silně pochybuji, že jsme dostali za tento nerost odpovídající náhradu (pokud to nebyly třeba mnohatunové výkovky v podobě vozů metra, případně jízdních kol Ukrajina, kde rovněž převládala hmotnost nad užitečnou vlastností - tedy jízdou).

3. ČSSR v době panování její strany posílala režimům, které jevily nějaké známky proletářského internacionalismu, zbraně a další materiál. Možná by mohla Kateřina Konečná zjistit, kolik miliard bylo vyvezeno do Etiopie za vlády Mengistu Haile Mariama a kolik nám onen režim vlastně zaplatil (odmítám argument plnění v naturáliích jako třeba pouštní soubor písní a tanců). Podobné to bylo jistě i v případě Kuby, Angoly a jiných podobně orientovaných zemích.

4. Církevní organizace (katolická Charita, Adra a mnoho jiných) je vždy první u všech katastrof, a to kdekoliv na světě. V těchto organizacích a církvích se pravidelně pořádají sbírky na účely péče o nemohoucí, válkou postižené, chudé v třetích zemích. Do těchto zemí se posílají misionáři, kteří v nich budují školy. Je to práce mnohem užitečnější než se starat o vizuálně velmi dobře živené lidi, o jejichž osudu a důvodech příchodu do Evropy toho nikdo moc neví.

Soudružka Konečná si nejspíše potřebovala kopnout do církve, nejspíše zelená vzteky z uzákoněné nápravy krádeže, kterou provedli její spolusoudruzi před mnoha lety. Ony náhrady majetku dává do uvozovek a pomoc církevních organizací relativizuje. Možná by byla zajímavá odpověď, kolik přispěla česká komunistická strana na zmírnění chudoby či katastrofy kdekoliv na světě.

Demokracie s sebou nese i povinnost strpět podobné výlevy jedinců, kteří splňují onu definici hebrejského výrazu „chucpe“. Kdo to má ale pořád poslouchat.