Český smysl pro humor je ojedinělý. Jde českými dějinami a dokonce i těmi jejími totalitními částmi, kdy do smíchu nebylo. Rozhodně ne těm, kteří v nich umírali, byli mučeni, popravování a vězněni. Ale i v těchto režimech česká sranda přežila. Jedním z nejtragičtějších dní v českých dějinách je 15. březen 1939, kdy byly české země okupovány nacistickým Německem.. Málokdo ví, že ona proslulá vyhláška "Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německe Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc", kterou nechal vylepovat vojenský velitel Prahy generál Johannes Blaskowitz po svém vstupu do Prahy 15. března 1939 na všech nárožích, nebyla ukázkou německého pohrdání českým národem a jeho jazykem, ale českou srandou. Vyhláška byla totiž většinou vylepena ve správné češtině, ale čeští vtipálci v tiskárně vytiskli i vyhlášky se zkomolenou češtinou, která dnes ve všech učebnicích historie "dokumentuje" německou okupační stupiditu. Češi se při vší tragice toho dne smáli a Němci nevěděli proč.

Ale jděme ještě více do minulosti a připomeňme si humornou historku zmiňovanou Josefem Kočí v jeho Českém národním obrození, která se stala při jednom z ceremoniálních aktů ve Vladislavském sále v 17. století, kdy čeština již ustoupila němčině tak, že se oficiálně stala jen obřadní řečí. Tehdy herold lámající češtinu ohlásil příchod jednoho z nejvyšších hodnostářů českého státu, tehdy zanikajícího v rakouském soustátí, Nejvyššího korouhevníka království českého, slovy: "Přichází nejvyšší kurevník království českého."

I v již zmíněném protektorátu nacházela legrace svoje místo. Vždyť si jej Češi přejmenovali na "protentokrát" a německá propaganda to neměla jednoduché. Pod známý plakát, později kopírovaný pro jiné situace, na kterém se vznášel bolševický rudý pařát nad Hradčany s nápisem "Zachvátí-li Tě, zahyneš", připsal český srandista: "Nám to nevadí, my tam nebydlíme." O několik desítek let později připsal jiný vtipný občan na volební plakát ČSSD s výzvou "Chceme odstranit poplatky, co chcete vy? – "Abyste už šli konečně do p....e."

Na tom dalším totalitním režimu mi nejvíce vadilo, že ze mě dělal pitomce. Samozřejmě vynechávám komunistický teror a jeho oběti, mám na mysli ten "obyčejný komunismus", když tímto adjektivem chci připomenout jeho protějšek, kterým slavný sovětský režisér Michail Romm v proslulém střihovém dokumentu "Obyčejný fašismus" představil poválečným generacím bratrance obyčejného komunismu – obyčejný fašismus.

Jistě by stálo za studii, jaké různé srandy (mimo všechny jeho hrůzy) provázely komunismus v naší zemi v jednotlivých jeho obdobích. Jak zdůrazňují Michal Uhl a Lukáš Jelínek, je třeba zkoumat pozitivní stránky komunismu (socialismu), později již jen reálného socialismu. Proč tedy zkoumat komunistický režim jen jako dobu temného brutální násilí, proč se nesmát jeho pitomostem? Primitivnost nachází často svého bratra v absurditě. Starší generace tyto absurdity pamatují. Začaly celkem nevinně – jakýmsi socialistickým purismem připomínajícím tvůrce nových českých slov na počátku obrození českého jazyka v 18. století. Tehdy vznikala ta dnes slavná legrační slova jako okoličník, prstobřinkoklap, nosočistoplena, sestromuž, knihovtipník atd….. Žádné z nich se neujalo. Komunisté své výtvory však oktrojovali takovým způsobem, že někteří příslušníci zasažených generací se této terminologie nezbavili dodnes.

Ostatně česká sranda vznikala i nechtěně. Podobnými puristy a brusiči českého jazyka jako někteří obroditelé byli právě komunisté. V 50. letech zmizela řeznictví a objevily se masny. Maso, mastný - tedy Masna. Byla Obuna od obouvání, Chemodroga, ta by se pro narkomany hodila i dnes, a krásnou parodií na socialistické názvy podniků je ve filmu "Vesnička má středisková" n.p. Dřevoplech. Nikdy jsem nepochopil, co znamenala zkratka Narpa, kam jsem chodil pro školní pomůcky, sešity, papíry, tužky, pera, gumy, pastelky atd. S potěšením jsem ale z auta zaznamenal, že obchod tohoto jména existuje v Kostelci nad Orlicí. Jako by na mě zamávalo socialistické dětství. Komunisty zamilované slovo bylo "techna": Mototechna, Vodotechna, Plynotechna, Gumotechna. Komunisté věřili na magickou sílu propagandy, jako každý totalitní režim. Čím více "techen", čím více jednoduchých sloganů, čím více volání po míru, štěstí, pokojné práci, budování, bojování za to všechno a proti imperialismu, čím více lásky k Sovětskému svazu, tím bude národ spokojenější a vděčnější rodné straně, která s dalšími rodnými stranami a stranou nejrodnější, protože sovětskou, nás dovedou do zářného komunismu. K tomu pomůže i přejmenování tradičních sportovních klubů podle sovětského vzoru, např. SK Slavia na Dynamo Slavia a já sám jsem byl v Kolíně členem lyžařského oddílu Lokomotiva. Konkurenčním oddílem byl oddíl Jiskra, chyběl ještě oddíl Tendr, Uhlí a Koleje a ze sportu v Kolíně mohla být železnice. Těch humorných situací bylo hodně. Vzpomínám na denní rubriku ve Svobodném slově "Ze světového tisku", pod kterou čtenář nacházel jen zprávy z ostatních socialistických zemí. Krásná perlička byla zpráva o zlotřilých Američanech, kteří ze své lodě vypustili "nějaký předmět, který se pohyboval směrem k sovětské lodi". Bylo jen na politické orientaci čtenáře, aby si představil, zda to bylo torpédo nebo balík žvýkaček. O srandě na sjezdech a manifestacích jsem již psal. Na průmyslovce jsme skandování delegátů parodovali. Namísto volání "Ať žije KSČ ((SSSR, světový mír, nerozborná družba národů" jsme místo "Světu mír" skandovali: "Hořčici, hořčici, ale kremžskou", jako protipól transparentu ze studentského majálesu "Ať žije SSSR" s dovětkem psaným menším písmem: "Ale za svoje."

Srandou srand byl však vždy na 1. máje nebo na výročí velkého Února neoficielní projev prezidenta Antonína Novotného. Ten totiž po skončení oficielních projevů přistoupil znovu k mikrofonu a tak nějak lidsky a teple promluvil improvizovaně k davu milicionářů, bab z uličních výborů a skalních komunistů. To byla naše příležitost, na kterou jsme čekali celý rok. Ač jsme se věkem lišili od bolševických pretoriánů a pretoriánek, byli jsme z celého davu nejaktivnější. Protlačili jsme se až pod tribunu a čekali na narážku. Např. "Soudruzi, západní propaganda tvrdí, že u nás není maso – běžte do obchodů, podívejte se, co je tam levného masa." Nato jsme začali řvát "Ať žije KSČ" a freneticky tleskat. Ještě větší bouři nadšení jsme rozpoutali, když nám soudruh prezident sdělil, že jsme již ve výrobě másla soběstační. "Hurá, máme vlastní máslo," začali jsme křičet a dav s námi provolával slávu komunistické straně; po vhodných pauzách jsme vždy změnili heslo a skandovalo se: "Ať žije mír, ať žije socialismus." Pravý uragán nadšení jsme ale rozpoutali, když jsme se od generálního tajemníka KSČ a prezidenta dozvěděli, jak Svobodná Evropa lže, když tvrdí, že u nás nejsou k sehnání dámské hygienické vložky. "Běžte do obchodů soudružky, regálů jsou plné vložky," zaveršoval si dokonce Novotný, načež jsme začali řvát "Ať žije SSSR", "Ať žije komunistická strana Sovětského svazu", což jsme krátce nato doplnili skandováním: "Ať žije světový mír!" No, Michale a Lukáši, škoda, že jste tyto socialistické happeningy nezažili sami, tím spíše se můžete postarat, aby se zkoumáním socialistického humoru zabýval ÚSTR, namísto nějakých zločinů komunistického režimu.

Komunistický režim měl ve svých představitelích plno komiků a specifikou jejich legrace bylo, že svá zábavná vystoupení koncipovali jako vážná představení, vůbec se nezasmáli a vypadali, že to jako myslí vážně. Tím umocňovali komičnost svých vystoupení. Mluvili "funkcionářštinou" na rozdíl od lidových vypravěčů, jako byl třeba stréček Křópal, kteří mluvili nářečím. Plynoucím časem pomáhala tzv. normalizace jejich výkony gradovat, protože stupňovala jejich komično. Tak jako Vlasta Burian byl králem komiků první republiky, tak se králem socialistických komiků stal Milouš Jakeš, jehož místem narození byla obec Brloh, decentně komunistickými životopisci schovávaná za sousední obec České chalupy, dnes součást obce Nová Ves v okrese Český Krumlov. Ani vysílačka Svobodná Evropa toho nevyužila, aby štvala komunisty tím, že by hlásala, že generální tajemník KSČ vylezl z Brlohu. A zde se přece nabízela sranda přímo z ruky. A Milouš, syn tetičky Kateřiny z Jirotkova Saturnina? Kvůli němu pozměnili komunisté jméno Milouše Jakeše na Miloše?

Naši političtí nejvyšší mluvili funkcionářštinou, takovým umělým jazykem, který Václav Havel zkarikoval jako jazyk ptydepe ve své hře "Vyrozumění" a George Orwell jej nazval newspeakem. Legrační bylo, že oni již nevystupovali jako herci komického žánru, ale mysleli to všechno vážně a svoji komiku si neuvědomovali – o to byla jejich vystoupení srandovnější. Starší generace pamatují Smutného muže Jaroslava Válka z Brna, který právě svým smutkem, svým monotónním, huhňavým hlasem rozesmával své posluchače a diváky. Buřinka, manžety, kajzrrok, psí dečky, brýle a tvrdý límec - to byly jeho rekvizity. Ale i ten to hrál. Nebyl funebrákem, nebyl ani v civilu smutným mužem. Ale být komikem a nevědět o tom, to je vrchol srandy. A toho vrcholu vrcholů dosáhl právě Milouš (Miloš) Jakeš. Jeho projev z Červeného Hrádku se stal v českém humoru absolutní jedničkou. Jen škoda, že nám ta socialistická ptydepe tehdy svojí mnohostí zevšedněla, mně projevy ze sjezdů a tehdejších médií zněly jako šumění vysavače, které otupovalo pozornost, takže mi unikaly četné perličky, které by mě svojí úsměvností (výraz, tentokráte z demokratického ptydepe) velice pobavily. Proto jsem po listopadu 1989 litoval, že nám demokracie socialistickou srandu vzala. Jenže záhy se ukázalo, že vrcholu politického humoru ještě nebylo dosaženo. Jeho finále prožíváme v naší době.

"Pět v českých na stole," není to legrace? A co "odklánění" peněz před manželkou? Nebo proměna vína v miliony? I zde bylo dosaženo zatímního vrcholu srandy. Je to vysvětlení pana Marka Dalíka, z jakého titulu se zúčastnil jednání se zástupci cizí firmy o nákupu transportérů Pandur. Prostě šel okolo hotelu a oknem viděl, že se tam takové jednání vede, tak vstoupil a přisedl si. Jak prosté, milý Watsone. Myslím, že na tuto legraci máme vystaráno ještě nadlouho.