Poté, co se sebevražedný atentátník v Afghánistánu odpálil a zabil při tom čtyři naše vojáky, se na sociálních sítích a zpravodajských webech rozpoutala opět diskuse, v níž evidentně převažují ti, co tvrdí, že tato smrt je zbytečná a že máme své vojáky ze všech míst mimo Česko stáhnout.

Tyto názory nevyplývají pouze a jenom z poslední tragické události v Afghánistánu. Je to obecnější jev, který je patrný jak na vztahu k USA (je to zase „říše zla“), k Rusku (to řídí „nejlepší politik světa“), k EU (neschopná organizace, v níž bují byrokracie a „euronesmysly“) a české vládě (ta zase „zklamala“ a nehájí dostatečně „české zájmy“). A své si odnesl i Miloš Zeman za to, že oběti českých vojáků nepovažuje za zbytečné a vyslovuje se pro zintenzivnění boje proti světovému terorismu.

Česká společnost je opět případem zabitých vojáků konfrontována s tím, že svět vůbec není žádná procházka růžovým sadem. Pozorován z české kotliny, v níž jsme relativně v pohodě a daří se nám dost často nalhávat si, že se „nic neděje“, je svět podle našich „izolacionistů“ vlastně o.k. nebýt hnusných amíků, kteří se všude vnucují a jsou příčinou světového napětí. Tato záměna příčiny a následku je v Česku posledních šedesát pět let houfně pěstovaná. Začalo to ihned po bolševickém puči roku 1948 a hlavními experty na to byli naši komunisté. Dnes to jsou nejen komunisté, ale i nekomunistická početná skupina nenávidějící EU a USA, vzhlížející obdivně k Rusku.

Česká vláda je ve vztahu k současnému dění ve světě poměrně konzistentní. Lubomír Zaorálek jako ministr zahraničí je pro mě snad největším překvapením. Po jeho často nesmyslné kritice české zahraniční politiky v době, kdy byl v opozici, se najednou chová naprosto překvapivě a pro mne velmi dobře. Jasně se vyjádřil k ruskému tlaku na Ukrajinu i k jasné intervenci a okupaci Krymu. To mu však žádné body na straně voličů ČSSD nepřinese. Bohužel. Miloš Zeman jako prezident taky musel velmi „zklamat“ své voliče, když se jasně vyjádřil proti Rusku v jeho snaze ovládnout Ukrajinu a když se teď postavil za naši vojenskou přítomnost v Afghánistánu a v zahraničních misích obecně. Zejména větu, že boj proti terorismu na území, kde vzniká a odkud se šíří do světa, je nejefektivnější, podepisuji, pane prezidente tisíckrát!

Žít v dnešním světě vyžaduje uvažovat a sledovat svět ve svém celku. Neuzavírat se před ním, neschovávat se před jeho problémy, protože nás tyto problémy dříve nebo později stejně dostihnou. Pokud by se tak stalo a my byli na tuto situaci nepřipraveni, dopadli bychom podle toho. Mír ve světě byl a stále více je záležitostí dynamickou. Každým dnem se rozhoduje o tom, na čí stranu se posunou pomyslné misky vah. My jako Česko máme sice jenom deset miliónů obyvatel, ale náš podíl na této rovnováze vůbec není zanedbatelný. Stojí to peníze a může se stát, že budeme čas od času konfrontováni s událostmi, jaká se teď stala v Afghánistánu. Ano, občas to přinese i oběti na lidských životech. V systému, kdy existují dnes už desítky a možná stovky sebevražedných atentátníků připravujících se na své „mise“, je s tím nutné počítat.

Slyším také tu nejčastější námitku, a sice že „se ti to kecá, když sedíš za stolem v bezpečí a teple“. Ano, sedíme sice za stolem v bezpečí a teple, ale toto relativní bezpečí je vykupováno právě tím, že se jinde ve světě stavíme proti terorismu a jím živené ideologii nenávisti. A bohužel není pravdou, že by se bez akcí proti terorismu ten sám „rozplynul“ a zmizel. Pouze by více difundoval do světa a místo Afghánistánu bychom prožívali více teroristických akcí na území Evropy i jinde ve světě. Nový chalífa Bagdádí chce dokonce dobít Řím. Dovolíme mu to?