V okamžiku sečtení hlasů v červnových volbách nastal problém vypořádat se s odporem proti levé stovce v parlamentu. A tak zde máme ustrašené, pomýlené a zřejmě nesvéprávné občany, kteří dílem nepochopili a dílem neakceptovali, že se kolo dějin pootočilo. Antikomunismus dostal nálepku primitivního směru bránícího rozvoji společnosti a byl mu vyhlášen boj. Boj, do kterého se zapojily špičky soc.dem. a levicoví intelektuálové, aby spolu vyrobili další z propagandistických kampaní, ve které se ani nesnaží maskovat, že jim jde o udržení si vlivu.

Jedním z argumentů anti-antikomunistické kampaně je, že brutální komunismus padesátých let se vrátit nemůže. OK, tak se nevrátí. Co ale komunismus sedmdesátých a osmdesátých let, ten akceptovatelný je? Zřejmě ano. Už zde máme návrat ke kádrování lidí, prozatím skrytý za péči o profesionalitu veřejnoprávních médií a městských policií. Zastrašování a známkování novinářů, kteří nepíší pochvalně o vládní garnituře. Odbory znovu prorostly s politikou. Jásá se nad tím, že majetek druhých už zase není nezpochybnitelně mimo ruce nenechavých, pokud se účelově vyhlásí veřejným zájem...

Paroubkismus je limitován demokratickými volbami a svobodným tiskem. Pokud by byl takto limitován svého času Gustáv Husák, budou zde zásadní rozdíly? Je normalizační komunismus akceptovatelná varianta budoucího vývoje?

Druhým argumentem je, že bez Stalina za zády je situace jiná. Skutečně? A jak moc? Sovětští poradci řešili jen velké ryby typu Horákové a Slánkého. Ty tisíce anonymních jedinců jsme si ale semleli sami. Pokud vím, v lágrech nezabíjeli sovětští poradci, ale česká lůza puštěná z řetězu. Vrahy z hranic vyznamenávali čeští politruci. O tom, kdo smí studovat, rozhodovali Češi sami. Zda dostaneme výjezdní doložku, rozhodovali kolegové z práce, kteří tu moc rozhodovat dostali. Ti samí vyhazovali. Dělali jsme si to sami sobě. Sami jsme si potlačili 69 a sami, ve stejnokrojích LM, stříleli do sebe.

I dnes se najde dost těch, kteří jsou ochotni ve jménu idejí páchat zvěrstva. Žádný impuls z vnějšku netřeba, zkušenosti přežívají v archivech a hlavách nepotrestaných. Jediné, co je třeba, je soustředit bijce pod jednu střechu a dát jim volnou ruku. A to dokáže každý, kdo chce vládnout, aniž by si zatěžoval hlavu morálkou. Je nebezpečí, že ve jménu šťastné budoucnosti budou zase ničeni obyčejní lidé, jen imaginárním?

Třetím argumentem je naše členství v NATO a EU, které nás ochrání před námi samými. Komunisté mají jako jeden z hlavních cílů vystoupení z NATO. Takže argument členství v NATO nemá žádnou relevanci. A EU? Stačí si vzpomenout na chování EU směrem k Lukašenkovi. Čtrnáct dní dopředu řekli, že jemu a jeho společníkům zmrazí účty. V době, kdy peníze z účtu převedu díky internetu během desítek sekund, to je fakt účinný postoj. Obdobně možnost, že do Haagu budou importováni případní řezníci až ex post, mě skutečně nechává chladným.

Takže argumenty, že NATO, EU či kdokoliv jiný nás ochrání, jsou jalové. Jak by mohli zasáhnout? Kdyby zasáhli, bylo by to dostatečně včas, účinně a rychle?

Čtvrtým argumentem je, že současná KSČM nemá s předchozí KSČ nic společného. To by znamenalo, že původní komunistické strana zanikla a nová vznikla. Pokud nemají nic společného, proč nová strana používá majetek, archivy, knihovny et cetera té staré? Koupila si to KSČM od zaniklé KSČ? To nic společného je jen ta pomyslná, v některých myslích vytvořená a do dalších importovaná tlustá čára za minulostí. Nic víc, než imaginární bod a práce se slovy a papírem.

Pokud firmu dostanu do neřešitelných problémů a řeším to tak, že si založím jinou a dostanu nové IČO, ale nechám si zaměstnance, platící klienty, dodavatele, peníze a majetek a k stávajícím smouvám dám dodatek, abych mohl pokračovat v rozdělaných kontraktech, je to nová firma? Právně ano. Pro mé dlužníky taky ano (proto jsem to udělal, nové IČO mi dává alibi, aby mě neotravovali). Ale pro mě a pro ty, s kterými pokračuji ve spoupráci, se nic nemění. Jedu dál, a tak mohu holit další důvěřivé klienty. Je rozdíl mezi takto uvažujícím "podnikatelem" a současnou KSČM? Ano? A v čem?

Pátým argumentem je, že komunisté se již omluvili, a to několikráte. Hm, to stačí říci sorry, už to neudělám a trest přijít nemusí? Přejedu někoho na přechodu, řeknu promiňte, a hotovo? Na co justice, spravedlnost, zadostiučinění, trest, když se omluvím? Komunisté měli možnost se s minulostí vyrovnat intitucionálně, soudním procesem, legislativně... Před tím však utekli k tlusté čáře, a tak se problém vyrovnání stal navýsost individuální záležitostí, kdy proti nim stojí jejich individuální oběti, resp. jejich pozůstalí. Zvolili cestu, která nevede k potrestání, byť symbolickému. Zvolili cestu, na které tedy místo trestu musí přijít alespoň odpuštění. Před komunisty tedy nestojí jejich vyrovnání s jejich minulostí, ale vyrovnání s jejich oběťmi. Až to dokáží, tak odpuštění příjde a na jeho základě bude možno omluvu akceptovat. Dříve ne.

Akceptací nevyrovnané minulosti bychom se stali spolutvůrci kostlivce, kterého vytáhnou naše děti. Chceme, aby naši potomci řešili to, před čím jsme utekli jak malí kluci?

V anti-antikomunistických postojích, které kampaň přinesla a které v poslední době prezentovaly špičky soc.dem. za aktivní spoluúčasti levicových periodik, se problematika antikomunismu zúžila na ryze politický boj. Na dveře, kterými snadno, bez námahy a bez přemýšlení budeme následovat vyvoleného vůdce do růžové budoucnosti. Morálka zmizela. Oběti zmizely. Odhodlání postavit se problémům zmizelo a jen bagatelizovaní občané, vydávaní za ustrašené, pomýlené a nesvéprávné, představuji překážku, jak ty dveře otevřít dokořán. A tak je nám vytýkáno, že se koukáme do minulosti a ignorujeme současnost.

Co se týče minulosti: ano, díváme se do ní. Zpravidla proto, že se jí nebojíme. A co se týče současnosti? Společnost netvoří jenom partaje. Jsme tu také my ostatní a máme své názory na to, co je slušné a co ne. Co chceme a co nechceme. Jakou chceme mít budoucnost. Komu dovolíme ovlivňovat naše životy a formovat naši budoucnost. A říkáme to. Takže současnost neignorujeme, ale spoluvytváříme. A to rozčiluje, že?

To, co jsem napsal, lze říci i jinak, jednoduše a krátce : kdo má moc, ten morálku nepotřebuje, a naopak. I to je skryto za současným anti-anti versus anti.