S velkým zájmem jsem si nedávno v Lidovkách přečetl článek Kateřiny Hůlkové pod názvem Vatikán modernizuje seznam těžkých hříchů. Patří totiž k těm článkům, nad kterými je účelné se v širších souvislostech zamyslet. Problematika úlohy církví v současné evropské společnosti mne dlouhodobě zajímá. Nikoli proto, že bych byl praktikující věřící. Přestože pocházím z prastarého katolického rodu, nejsem věřící a patrně nikdy nebudu, protože pro to nespatřuji jakýkoli důvod. Nepokládám se ale za ateistu. Pod tímto pojmem si totiž představuji nevěřícího jedince, který se snaží přesvědčit věřící, aby nevěřili, a to bych já nikdy nedělal, protože pro to taktéž nespatřuji jakýkoli důvod.

Článek upozorňuje na snahu jednoho oficiálního vatikánského úřadu, který se mimo jiné zabývá i problematikou forem uvědomění si hříchu a následného pokání, tedy potažmo i definováním zásadních hříchů, aktualizovat jejich původní výčet, který již má svá léta, a přizpůsobit ho tomu, co dnes člověk dokáže ve svém každodenním životě dělat, jak a v čem a na čí úkor dokáže hřešit. Rozdíly tady nepochybně jsou. Co by člověka zhruba v polovině prvního milénia, kdy první definice vznikaly, z pochopitelných důvodů vůbec nenapadlo, to dnešní člověk dělá běžně. Ráno, v poledne, večer i v noci a je to zkrátka, podle vatikánských otců, nutné správně pojmenovat a konečně i sankcionovat.

A tak se asi Vatikán, patrně na nějakém svém profesním shromáždění, rozhodne zahrnout do výčtu těžkých hříchů i to, co člověk páchá směrem k životnímu prostředí (podobnost s náboženstvím zelených je samozřejmě čistě náhodná), problematiku drogové závislosti, ale také prohlubování sociální nerovnosti nebo nezdravý vztah k bohatství a jeho hromadění. Představa, jak se některý z věřících kapitánů evropského (stejně tak i českého) průmyslu či obchodu zpovídá z těžkého hříchu hromadění bohatství nebo prohlubování sociální nerovnosti, je humorná a naprosto iluzorní. V každém případě to ale je naprosto kompetentní snaha Vatikánu přizpůsobit se současnému světu a současnému člověku.

Tyto snahy se odvíjejí prakticky již od II.vatikánského koncilu, který byl vyhlášen papežem Janem XXIII. a zahájen v bazilice Sv. Petra v Římě 11. listopadu 1962. Kromě jiných závěrů a novinek zazněla na koncilu i definice politiky aggiornamenta jako prostředku celkové obnovy církve. Prostředku, který znamená přizpůsobení se, ale současně i otevření se současnému světu s důrazem na vybrané skupiny obvatelstva, zejména mládež a námezdně pracující. Nezbytný a na svoji dobu i chytrý nástroj, který měl církvi zajistit postavení ve společnosti v současném komplikovaném a budoucím ještě komplikovanějším světě.

Vatikán to dnes nemá v žádném případě jednoduché. Bývaly doby, kdy vatikánský hodnostář nebo úředník některé z kongregací, který přijel kupř. do socialistického Československa, měl lepší a čerstvější informace o místních lidech, jejich problémech a názorech, než drtivá většina státních a stranických představitelů. Vatikánská rozvědka patřila mezi nejlepší a hodnostáři, kteří rozhodovali, byli na úrovni doby i úkolů. Tito hodnostáři, bohatě obdaření zdravým rozumem, kvalitním vzděláním i životními zkušenostmi, pohříchu vymírají a jejich nástupci, primárně vybavení počítačovou gramotností, již nejsou to pravé ořechové. Jednoduché to nemají ani regionální církevní úřady a představitelé, jednouché to nemá ani náš Miloslav kardinál Vlk, 35. arcibiskup pražský, metropolita a primas český.

V období těsně po sametové revoluci jsem osobně čekal, zda římskokatolická církev, jako nejznámější katolická, nové situace náležitým způsobem využije. Z pohledu závěrů druhého vatikánského koncilu to byla bezpochyby skvělá a neopakovatelná příležitost. Čekal jsem, zda se v obobí logické reinstalace kapitalismu v Čechách ujme role instituce, která se bude snažit vedle obecně prosazovaných kategorií jako je míra zisku, obrat, návratnost investic a zhodnocení kapitálu postavit, prosazovat a upevňovat ve vědomí lidí i jiné hodnoty jako je morálka, soucit, obyčejná slušnost, vztah a odpovědnost k rodině, odpovídající mezilidské vztahy. Takový duševní, zejména morální relax v honbě za penězi. Pošetile jsem čekal, že některý z vrcholných církevních představitelů bude bezprostředně reagovat na jednotlivé tunelářské a korupční aféry, na všechny snahy o povýšení peněz nad morálku. Nestalo se tak. Na vyšší princip mravní zkrátka nebyla doba ani nálada a není ani dnes. Naši církevní představitelé, bohužel, nechali prakticky bez povšimnutí i takové excesy, jako byly snahy o uzákonění adopcí dětí homosexuálními páry, mlčky připustili vznik hmosexualismu jako alternativy přirozeného uspořádání lidské společnosti, klidnými je nechává i zřetelné nebezpečí islamizace a znehodnocení evropských kulturních tradic a hodnot.

Vypadá to, že si tito čeští církevní představitelé politiku aggiornamenta a koncilem deklarované nové formy vztahu církve a státu vyložili tak, že se účinně mohou přizpůsobit světu a jeho problémům a vyjádřit svůj vztah k státu a jeho institucím jedině a především prioritní snahou o znovuzískání majetků, různých finančních či naturálních náhrad za dříve vlastněný majetek, nemovitosti, pozemky a výrobní kapacity. Svým způsobem neskutečná tahanice o Svatovítskou katedrálu a další objekty na Hradě to příslušným způsobem jen a jen dokresluje. To ale není aggiornamento, to je, bohužel, jen obyčejná, světská hamižnost a snaha o neproduktivní hromadění majetků a patrně také, podle nových vatikánských trendů, i jeden z evidentních těžkých, neřkuli smrtelných hříchů.

Vyzpovídá se z něj metropolita a primas český? Kolik otčenášů a zdrávasů mu jeho zpovědník asi přikáže? Zase jedna krásná a prošvihnutá příležitost. Církev coby instituce udělala víře coby ideologii medvědí službu.

Na nápravu je ale, myslím, stejně pozdě. A možná, že by již za současného stavu o tuto nápravu téměř nikdo nestál.