25.8.2019 | Svátek má Radim


SPOLEČNOST: „Aby naše děcka nechodily špinavé…“

14.8.2019

… aneb Co má „zlaté dno“

„Ach, proč jen tě rodiče nedali na řemeslo, nebo jsi mohl mlátit obilí, řezat slámu nebo něco podobného, a teď bys našel u každého sedláka práci a nemusel bys vystávat před velkými pány a lézt jim někam!“
Grimmelhausen (1670) - Divous Skočdople

„Aby naše děcka nechodily špinavé,“ zdůvodnil jeden známý, řemeslem instalatér (co tedy chodí – už z podstaty svého povolání – špinavý), proč tolik s manželkou bazírovali na tom, aby jejich děti studovaly.

Ten dobrý muž vydělává tak jako každý jemu podobný řemeslník – za to, že jen přijede a okoukne závadu, si „od bratra“ vezme dvě stovky. Je-li v jeho silách ji namístě opravit, za hodinu je hotov a odveze si pětistovku. Trvá-li to celé dopoledne, tisícovka rozhodně nepostačí. To vše samozřejmě „bez papírů“, s drobným materiálem nakradeným z práce, zhusta i v rámci pracovní doby, je-li zrovna na pracovišti klid. Za měsíc si přijde zhruba na dvojnásobek platu inženýra – ale chodí špinavý…

Když jsem se ho ptal, zdali by tedy chtěl čistý sedět někde v kanceláři, ale za poloviční plat, moc o tom slyšet nechtěl: jako každý rodič byl i on přesvědčen, že jeho děti to dotáhnou dál a výš. Takových sebevědomých mladých, připravených hned po škole obohatit své první pracoviště do té doby tam nevídanými moudrostmi, zracionalizovat to tam, nejlépe rovnou tam v krátké době vést vlastní tým, takových je jistě dost: každý by chtěl rozhodovat, rozkazovat, o své k tomu povolanosti ze srdce přesvědčen – než ho život uvede obvykle na pravou míru...

Jak takový život v takové kanceláři vypadá, to vidí asi dost růžově hodně těch, co tam nesedí: atmosféra povětšinou dusná, spíše než přátelství jen účelová spojenectví, hodně ambiciózních na malém prostoru, navzájem by si nejraději vrazili nůž do zad. Obzvláště aktivní v dělání pekla bývají magistry a inženýrky obdařené – jak tomu tak obvykle bývá – inteligencí, nikoli však krásou: osobní frustrace si eliminují nosem nahoru, pohrdáním „těmi dole“, ať už jsou to lidé na dílně či za přepážkou. S takovými „kancelářskými krávami“ měl někdy jistě co do činění každý a současné genderové blbnutí jejich výskyt jen podporuje.

Managementy firem dusno v kancelářích obvykle vítají v marxistické víře, že v rozporech roste kvalita: největší svině se tak zpravidla opravdu prodere nejvýš, obzvláště vyniká-li zároveň v rektálním alpinismu vůči šéfovi – kdo nevěří, ať tam běží. Málokde nastane ta šťastná kombinace osvíceného vedení s povedenou personální skladbou, příjemná atmosféra na pracovišti: kdo z úředníků to má, nechť si toho váží, neboť to dost možná nebude trvat věčně...

Na druhé straně – ano, ti lidé se tam (na rozdíl nejen od toho instalatéra) nejen že nezašpiní, ale ani většinou nepředřou: úředník vždycky má čas zkouknout internet, vyřídit si soukromé maily, zavolat si kam potřebuje, ne-li tam rovnou zajít, v ideálním případě zajet služebním vozem. Za tu cenu ovšem, že vydělá míň než řemeslník, někdy jen polovinu, nebo třetinu. Důvod je každému lehce pochopitelný, vyplývá z nabídky a poptávky práce. Stačí se jen podívat na inzeráty: řemeslníka aby lupou pohledal (a zlatem potom zaplatil), vysokoškoláky (není-li to zrovna IT-specialista, programátor CNC-strojů, právník či lékař) aby naopak vidlemi převracel. Ti se pak nudí po kancelářích, s údělem nepříliš užitečného vysedávače povětšinou smířeni.

Vysokoškolské vzdělání má u nás každý pátý produktivní pracující, ale mezi třicátníky už je to asi třetina (a povětšinou žen), a tak to i dnes obvykle bývá takové, jak o tom psal už prvorepublikový levičák Ladislav Štoll v časopise Levá fronta v roce 1931: „Je již dnes jistě dost těch úředníků, kteří si uvědomují, že práci, kterou vykonávají, by zastal úplně člověk s elementárními znalostmi čtení a psaní.“ Vysokoškoláci vykonávají tak obvykle práce středoškoláků, ti práce vyučených – a vyučení, nejsou-li hloupí, jsou nakonec stejně ekonomicky úspěšní jako ta úzká vysokoškolská elita, co sedí na horních židlích.

Proto se tomu známému divím. A nejen jemu – o všeobecném nezájmu o učňovské obory se píše už dlouhá léta a jak vidno, jako on stále uvažuje většina lidí. Výsledkem je, že za první republiky byl inženýr „pan někdo“, dnes už je to spíš synonymum pro neschopného nešiku, jak o něm zpívá Lucie Bílá v písničce Láska je láska: „To tuhle jeden inženýr furt koktal lásko ko-ko, a pak si gumou z podprdy div nevystřelil oko.“

A tak i dnes platí, že má-li něco „zlaté dno“, je to povětšinou jen staré, dobré řemeslo. Ano, je to práce, někdy i těžká, ale jsou z ní velké (a hlavně poctivě zasloužené) koláče.

P.S. Autor je inženýr, ale špinavých montérek se neštítí (a kancelář má pro sebe sám).



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


P. Lenc
10:30
14.8.2019

J. Kanioková
19:41
14.8.2019

K. Janyška
9:19
14.8.2019

počet příspěvků: 4, poslední 14.8.2019 07:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.