aneb Etnobyznys v uzavřeném kruhu

Chanov je pěkný dlouhodobý studijní materiál. Jeho bližším zkoumáním zjistíte, že s některými lidmi žít pohromadě prostě nejde, že z cizího krev pravděpodobně opravdu neteče, a že dotace řešením nejsou. Jenže všechno marné...

Tak jsme zase začali rekonstruovat paneláky v Chanově. Přestože nájemníci dluží přes 90 milionů, my sami jsme si půjčili dalších 43 milionů (a to je teprve začátek), aby to tam měli hezčí. Na rekonstrukci městských bytů nám přispěje Evropská unie a té musíme garantovat, tak jako v jiných případech dotací, že to tam udržíme v kondici a dobrém stavu pět let. Pak už je to každému jedno. Nejde totiž o investici v pravém slova smyslu. Jde o naplnění politických cílů a pětiletá lhůta garantuje politikům možnost prokazovat "výsledky" po dobu jejich čtyřletého volebního období. Nebylo by dobré, kdyby něco přestalo existovat pár týdnů před volbami, když to předtím voliči zaplatili.

Udržet Chanov pět let po rekonstrukci v dobrém stavu je věru nadlidský úkol. Zatím se to nikdy nikomu nepovedlo, a proto jsme tentokrát přistoupili k nové taktice v rámci pohodového multikulturního soužití. Celou oblast bude ve dne v noci monitorovat nová síť bezpečnostních kamer (zřízení, provoz a stálou monitorovací službu zaplatíme z veřejné kasy), v místě posílíme oddělení městských strážníků, kteří tam sice už dávno jsou, ale zjevně tak nějak v menším než malém množství (rozšíření zaplatíme z veřejné kasy), a do oblasti budou po dohodě častěji docházet a dojíždět příslušníci Policie České republiky (náklady zaplatíme z veřejné kasy). Idyla. To by bylo, abychom si po pěti letech neodfrkli, jak jsme to pěkně zmákli. Ať to stojí, co to stojí.

Samostatnou kapitolou je pak výběrové řízení na dodavatele dílčích částí rekonstrukce. Vyhrát totiž může jen ten, u koho bude pracovat minimálně 10% místních z ghetta. Můžete být lacinější, můžete být rychlejší, můžete nabídnout kvalitnější práci, delší záruku… je to jedno, o to v případě dotací a etnobyzbysu nikdy nešlo a nejde. Pokud jich nezaměstnáte alespoň 10%, máte smůlu. Pokud by se vám to snad zdálo diskriminační vůči ostatním nezaměstnaným lidem a zároveň odporující rovným šancím v soutěži u veřejné zakázky (zdravý rozum), pak vězte, že není (politika). Je to v případě romské integrační politiky nejen přípustné, ale i podporované. Ba co víc. Existuje u nás dokonce oficiální ocenění takového přístupu. Jmenuje se Ethnic Friendly a certifikuje a uděluje ocenění takovým firmám, které hledí při přijímání zaměstnanců na jejich etnickou příslušnost více, než na cokoli jiného. Čím více etnicky odlišného obyvatelstva (to je oficiální citace) zaměstnáte, bez rozdílu toho, kdo jejich práci nakonec opravdu zaplatí, tím víc jste zkrátka Ethnic Friendly...

Chanov je ve své podstatě velmi pěkný dlouhodobý studijní materiál. Jeho bližším poctivým zkoumáním zjistíte, že s některými lidmi prostě žít pohromadě jinde nejde, že z cizího krev zjevně vážně neteče, že dotace nikdy nevyřeší primární podstatu problémů a že abyste je mohli čerpat, musíte nejen přidat ze svého (většinou novým zadlužením), ale zároveň přináší řadu nových skrytých nákladů na to, abyste splnili podmínku "udržitelnosti", což pro byrokraty znamená alespoň těch pět let.

V tomto kontextu je vlastně takovým paradoxem komunistického režimu, když se razilo heslo "kdo nepracuje, ať nejí". Dnes bychom mohli směle, když užiju slova mého ctěného kolegy, to heslo inovovat na "kdo nečerpá, ať nejí", případně "kdo nečerpá, není Čech". Vůbec bych se nedivil, kdyby na takový mediální projekt podporující čerpání poskytl někdo inovativní a budovatelsky zapálený dotace z nějakého unijního fondu. A Chanov? O ten tu přece nejde. To si jen etnobyznys přijde zase na nějaké další prachy. Za ně tam politici nastaví nějaký standard, místní si na něj zvyknou jako na samozřejmost a budou ho požadovat v rámci svých lidských práv i po těch pěti letech - a stále dokola a stále dokola. A že takových "Chanovů" v různých podobách a oblastech života společnosti u nás je...

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora