Do nedávna jsem si naivně myslel, že většina lidí v České republice musí vědět, co se před sedmadvaceti lety stalo. Studenti si chtěli průvodem připomenout 17. listopadu 1989 památku Jana Opletala zastřeleného německými okupanty 11. listopadu 1939. Oslava vyvrcholila policejním masakrem v Praze na Národní třídě, a tím nastartovala proces pádu režimu: vedla ke zvolení Václava Havla prezidentem.

Když jsem si před časem přečetl v novinách, že dva studenti základní školy na anketní otázky, kdo byl Havel a co se stalo 17. Listopadu, odpověděli, že Havel byl poslední komunistický prezident a že 17. listopadu byl upálen Ministr Jan Hus, usoudil jsem, že je třeba tyto události připomenout. Taky jsem si uvědomil, že v jejich letech jsem ani já nevěděl, že příměří mezi Rakouskem-Uherskem a Německem na jedné straně a Itálií a Spojenci na druhé straně bylo uzavřeno až 3. listopadu 1918, kdy už Rakousko-Uhersko neexistovalo. Po třiceti letech od události jsem na tom byl podobně.

Některé otázky, které jsme si kladli bezprostředně po listopadu 1989, ale zůstávají: „Proč nebyl dán důstojným a právním způsobem plný průchod historické spravedlnosti? Proč naše politické ovzduší je otravováno jedem demagogie a politické, národností i rasové nesnášenlivosti? Proč poté, co jsme tak humánním způsobem svrhli nehumánní režim, roste ... kriminalita? ... Nervozita a netrpělivost - samy o sobě - mi velkou starost nedělají. Za daleko horší považuji to, co je stále častěji provází: nevraživost, zlovolnost, řevnivost, vzájemné osočování, závist i přebujelá ctižádost. Zdá se mi, že náš veřejný život je těmito vlastnostmi stále zřetelněji infikován.“

Tohle ovšem není můj komentář, jen skoro doslovný přepis projevu Václava Havla k prvnímu výročí 17. listopadu. Vynechal jsem pouze časová vymezení, aby nebylo hned jasné, že tento projev je 26 let starý.

Podobně loni premiér Bohuslav Sobotka při příležitosti oslav 17. listopadu jako Dne boje za svobodu a demokracii rezolutně odmítl politiku nenávisti prezidenta Zemana a nabídl místo ní jasnou liberální a západní orientaci a přihlášení se k aktivní spoluzodpovědnosti za řešení evropských problémů. Připomínám oba projevy proto, že po říjnových volbách se zdá, že premiér na odkaz Václava Havla i svá slova zapomněl, a tím zpochybňuje evropské partnerství České republiky i svou osobní integritu. Naší občanskou povinností je to premiérovi připomínat, odmítat pomstychtivost, hlásit se k osobní odpovědnosti a vymanit se z kolektivní odpovědnosti, na které stojí všechny autoritativní režimy. Nostalgie po budoucnosti ukazuje na nové nebezpečí, které má snahu na ni reagovat prošlými recepty, ale zároveň nám tím připomíná, že svoboda není hodnota, kterou je možné někomu darovat: za svobodu se musí nepřetržitě bojovat, i když se někomu může zdát, že je to marné.

(Psáno pro ČRo Plus)