Boj za svobodu a demokracii, to jsou silná slova. Ano, v roce 1939 byli studenti v boji a příliš mnoho z nich v něm ztratilo život. To bylo heroické. A také o padesát let později šlo opravdu o hodně.

Náš dnešní boj za svobodu a demokracii proti tomu připomíná spíše partii šachů v poklidné kavárně. Ale samozřejmě je to zdání, které klame. Šachová partie snad jen tím, že je těžší poznat, kdo je kdo. To v letech 1939 a 1989 měli lidé jasno. Dobro a zlo bylo jasné na první pohled.

Chci věřit tomu, že ti, kteří dnes mluvili o svobodě a demokracii, přitom nemysleli na nic jiného než na prospěch naší země. Chci věřit i tomu, že každý z nich měl zcela jasno, co oba pojmy znamenají a v jakém vztahu k sobě stojí.

Mám však dojem, že tomu tak nebylo.
Nejlépe se to dá ukázat na tom, co řekl šéf Pirátů. Ivan Bartoš vidí v Evropě „sílící fašistické tendence a autoritářské režimy, které dostávají pomalu zelenou“. Dobře. O fašismu ví jako přiznivec Antify všechno. Ale „autoritářské režimy“? Ano, Rusko, a dál? Že by myslel Španělsko kvůli Katalánsku? To asi spíše Maďarsko a Polsko. Ale tam vládnou, stejně jako ve Španělsku, demokraticky zvolené vlády. Mohou být svobodně a demokraticky zvolené vlády autoritářské? A když už o tom mluvíme. Jak demokratická byla volba těch, kteří z Bruselu vládnou Evropě? A nechová se Evropská komise občas autoritářsky? Ale to si jistě nemyslel ani pan Bartoš ani pan senátor Dienstbier, který zapáleně hovořil o návratu do Evropy.

A co dnes znamená boj za svobodu a demokracii? Vybojovat již nemusíme ani jedno, ani druhé. Na tom, že obojí máme, se s vděčností shodujeme všichni. A také na tom, že musíme svobodu a demokracii bránit. Před kým? Jistě před autoritářskými režimy, tedy nebezpečím zvnějšku. Ale, dodal bych, především před námi samými.

Připadá mi totiž, že naše demokracie je ohrožena nejvíce zevnitř. Hlavně se musíme snažit o to, aby naše země zůstala dost demokratická k tomu, aby se v ní mohlo bez omezení shora hovořit o tom, co je to vlastně svoboda. A to hlavně proto, aby naše země zůstala dost svobodná na to, aby v ní mohla většina rozhodovat o tom, kam se má ubírat.

Svoboda se měří možnostmi obyčejných lidí demokraticky, tj. většinou hlasů, odmítnout sebelépe vymyšlený a sebeupřímnější plán těch, kteří jsou mocnější anebo rétoricky obratnější. A to z jednoho prostého důvodu. Menšina sice vládne, ale má sloužit většině. Proč? Protože většina nese důsledky rozhodnutí vlády.