S tématem testů jsem se potkal, když jsem tu naposledy psal o Cermatu. To je ta instituce, která se živí a baví a bůhvíco ještě vymýšlením testů, k přijímačkám, maturitám a tak tomu podobně. Člověk z nich má pocit, že sestavovatelům testů bude blaženěji, čím více studentů bude vyhozeno od zkoušek, nepřijato na školy. V češtině se snaží předstírat, že gramotný je jen ten, kdo ví, co je to „věta přísudková“, případně „vedlejší věta přísudková“, a kdo neodpoví správně i o půlnoci, když ho probudí, že: „… vzhledem k tomu, že přísudek jako nejdůležitější větný člen nesmí v plnohodnotné větě chybět, nenahrazuje ho vedlejší věta přísudková se vším všudy tak, jak například podmětná věta přebírá úlohu podmětu. Přísudková věta zastává pouze část jmenného přísudku se sponou, zatímco sponové sloveso musí zůstat v hlavní větě…,“ musí být odsouzen na celý život maximálně házet lopatou a jakékoliv vyšší vzdělání je mu zakázáno. Z rozhodnutí „božské moci Cermatu“, nad kterou není, a jejíž vykladači jsou jediní oprávnění filtrovat celé obyvatelstvo a rozhodnout, zda je jedinec schopen postoupit mezi „lepší lidi“, i kdyby jinak měl talent jako Einstein anebo nadání třeba jako Miroslav Horníček.

O něm se traduje, že mu jakýsi jazykový redaktor zaslal zpět rukopis s tím, aby Horníček doplnil všechny chybějící čárky, neboť jinak není rukopis možno vydat. Podle oné historky slavný herec a spisovatel Horníček napsal dopis, v kterém onoho češtinářského borce slušně oslovil, pak na celou stránku napsal čárky s dovětkem, v němž tohoto obrozeneckého zabudnutého pomatence požádal, aby napsané čárky doplnil podle svého odborného posudku sám přímo do textu, a že mu snad onen zaslaný počet čárek bude postačovat.

Já vím, že třeba čárky jsou ve větě důležité. Jeden poněkud nezdvořilý příklad je, že věta: „Jdi domů, stará pila leží ve sklepě,“ má jiný význam než: „Jdi domů, stará pila, leží ve sklepě.“ Mělo by se psát gramaticky správně, ale na znalostech o vedlejších větách: předmětných, přísudkových – zvaných též sponové, předmětných, přívlastkových, příslovečných a doplňkových, skutečně nestojí praktická znalost a používání češtiny. Při takovémto vyučování českého jazyka není většina žáků schopna napsat srozumitelný dopis a maturanti a mnozí vysokoškoláci ze sebe často nedokáží dostat jednu souvislou větu. Jak dnes a denně dokazuje například televize.

Skutečnost je taková, že po 30 letech silného úsilí o co „největší modernizaci našeho školství“ je většina jeho absolventů na tom s češtinou a matematikou stejně jako já, který jsem chodil do základní školy před sedmdesáti lety a studoval v dobách bolševického temna. Ovšem oni jsou poněkud mladší, že?!?

Jednou jsem se pokoušel vnučkám vysvětlit češtinářskou zásadu, kterou mě naučila na základce paní učitelka Davidová. A to, že si stačí pamatovat, že když řekneme „oni všichni“, píše se měkké i, když jsou to „ti muži“ píše se také měkké i, a když jsou to „ty ženy“ nebo „ty děti“ píše se tvrdé ypsilon. I děsily se holčičky, že ono se to tak neučí a že ony na to mají úplně jiná pravidla a tohle se ve škole ani nesmí říkat. A předvedly mi v učebnici text, s kterým by měl problém pochopit ho i profesor medicíny anebo šéfkonstruktér kosmických raket.

Blbnutí našeho školství, kdy jsme zastaralé rakouské a později zbolševizované školství začali, pod vedením nezapomenutelné ministryně školství Buzkové, po západním způsobu „modernizovat“, pokračuje až dodnes. V záplavě čirého nadšení tehdejších obdivovatelů a obdivovatelek všeho „západního“ ovšem nějak uniklo, že soudružka Buzková věděla, co činí. A svoje dětičky ihned přihlásila do soukromé školy, kam pracky ministerstva a všech možných pokrokových elit tolik nedosáhly.

Dnešní učebnice jsou přecpané vším, co tam nacpali různí pedagogové a učitelé od dob školské reformy Marie Terezie, přes první republiku, komunismus, až po nejnovější poznatky. V přírodopisu nerozeznají skutečnou babyku od kobylince, místo kupeckých počtů bloudí kdesi v množinách, či v hlubinách Hejného metody a matikáři se marně snaží natlouct do hlav žáků a studentů slovní příklady typu, že když vyjede jeden vlak z Plzně takovou a takovou rychlostí a jiný vlak z Prahy směrem na Plzeň, tak kdy se přesně potkají. Význam tohoto cvičení jsem nepochopil dodnes a až na několik výjimek vím, že praktické použití nechápe naprostá většina populace. Jediná logická otázka na konec takového slovního příkladu je dotaz, jakou barvu má čepice výpravčího v Berouně. Jistě se to hodilo sestavovatelům jízdních řádů, ale ty už dávno nahradily počítačové programy. Je neuvěřitelné, že podle vyprávění našich babiček a dědů až po naše vnuky, nedokázal žádný matikář vysvětlit žactvu, k čemu to slouží. Vzorečky jsme sice k maturitě z matiky museli umět, ale o co skutečně matematicky jde, nikdy, nikdo, koho jsem znal, nevěděl.

Už jsem o tom na Neviditelném Psu psal, ale je to, jako když hrách na stěnu hází. Dětičky se pět let učí anglicky, jako my jsme se učili rusky a válečné děti německy. A po mnoha letech výuky jsme se neuměli zeptat, kde je záchod, nevěděli jsme, jak slušně v cizím jazyce požádat kohokoliv o cokoliv. Cvičili nás v časech minulých, souminulých a jiných, ale pokus domluvit se na benzinové pumpě s obsluhou většinou končil tragicky. A s Rusy jsme mluvili poruštěnou slovenštinou. Nebýt internetu, dnešní mládež by na tom byla s angličtinou podobně.

Myslím si, že jsou obecně naše školy přesto ucházející, i přes to veškeré šílenství, které jsme za posledních 30 let ve školství vyváděli. Protože naštěstí se naše učitelky a učitele, a ani žáky většinou nepodařilo úplně zblbnout. A ten základ, ten kmen, co nám tady nechalo Rakousko-Uhersko, je fundament, na kterém můžeme stavět. Ovšem my jsme jeho korunu tak západomičurinsky prořezávali, že vypadá spíš jako husté šílené roští. Ještě štěstí, že jsou vynalezené nůžky.

Václav Vlk st.