Když jsem se na podzim roku 1971 rozhodla, že chci maturovat, měla jsem již v Mnichově nejen absolvovanou střední zdravotní školu, která je v Německu bez maturity, nýbrž též již skoro roční dceru. Jako česká emigrantka jsem pochopitelně neuměla jazyky, a tak jsem si musela najít školu se zaměřením na matematiku a fyziku, kde nároky na znalost jazyků jsou nižší. Na Willi-Graf-Gymnasiu (pojmenovaném po protinacistickém bojovníkovi) jsem byla nejdříve přijata jako externí žákyně do 13. třídy. Po pololetním vysvědčení jsem obdržela status žákyně řádné. Na jaře 1972 jsem pak mohla absolvovat státní maturitu. Přesto, že hlavními předměty byly matematika a fyzika, muselo se maturovat i ze dvou cizích jazyků. Bavorské ministerstvo příslušné pro školství (Kultusministerium) mi udělilo výjimku, maturovala jsem z češtiny a ruštiny. Otázky a texty z těchto obou jazyků byly vypracovány zkušenými učiteli. Když jsem se později sama stala učitelkou, tak mne to samé ministerstvo v obdobných případech pověřovalo vypracováním otázek či korekturou písemných prací v češtině.

Svůj příklad uvádím, aby si Češi uvědomili, že státní maturita nejen umožňuje objektivní srovnání, ale je specielně pro ty, kteří se rozhodou si ji dodatečně udělat, optimálním řešením. Velmi se také divím, že v oné diskusi nepadlo ani slovo o tom, jak státní maturita ve státech Evropské unie funguje, specielně u německých sousedů. Diskuse a výměna zkušeností v rámci EU unie je přece základní princip této instituce. Ale o tom se v Česku zřejmě asi neví. Je jednodušší a populistické na Němce a celou EU nadávat, než si připustit, že by se v ČR místo dlouhého a planého mudrování mohlo to či ono, již vyzkoušené převzít.