Podle vedení krajů se na střední školy dostává příliš mnoho studentů. Politici tedy chtějí omezit přístup uchazečů na střední školy pomocí centrálně řízených přijímaček. Na střední školy se tak mají dostat jen „chytřejší děti“.

Podle předkladatelů návrhu až příliš mnoho studentů během studia na střední škole propadá a u maturitní zkoušky je pak neúspěšná více než třetina maturantů. Znemožnit určitému počtu uchazečů v přístupu na střední školu by prý mělo zachránit upadající úroveň středního školství.

Faktem je, že úroveň školství upadá napříč všemi stupni vzdělávání. Přitom však nelze tvrdit, že by se snižovala úroveň inteligence a schopností dětí - protože klesající úroveň je něco, co lze pozorovat v posledních řekněme deseti letech, zatímco však střední školství je vůči uchazečům daleko otevřenější již od devadesátých let. Před rokem 1989 bylo naopak střední školství daleko výběrovější - počítalo se spíše s učňovskými obory, což šlo ruku v ruce s menší ekonomickou výkonností komunistického hospodářství zaměřeného zejména na dělnické profese, v souladu s třídními teoriemi komunistů.

Pokud se kraje chtějí k této praxi nyní po třiceti letech vrátit, zapomíná se na to, že je zde dlouhodobě zanedbáváno učňovské školství jak po stránce organizační a koncepční, tak i po stránce propagace. Bez ohledu na to, že absolvent učňovského oboru dokáže mnohdy najít mnohem lepší a lépe zaplacené uplatnění nežli absolvent některého ze zbytečných univerzitních oborů, jako jsou dejme tomu genderová studia či kulturní antropologie, člověk s výučním listem má dlouhodobě nálepku někoho méně vzdělaného, méně inteligentního a s menším rozhledem. Podívejme se na jakékoliv statistiky a průzkumy o politických tématech, jako je např. členství v Evropské unii nebo migrační krize: respondenti s nižším stupněm vzdělání jsou automaticky vykresleni jako méně kompetentní k vytvoření relevantního politického postoje (přičemž tyto statistiky jsou velmi často navrhovány a prezentovány absolventy výše zmíněných zbytečných oborů neschopnými se uživit produktivní prací, a přitom, nebo možná právě proto pohlížejícími na absolventy učňovských oborů svrchu). Není divu, že prestiž učňovských oborů je velmi nízká. Na druhou stranu střední školství jako takové nemá prestiž o mnoho vyšší.

Plány krajů, resp. návrh politiků Karlovarského kraje, jak uměle zvýšit podíl učňů a ztížit přístup na střední školy, není nic jiného než snaha o centrální plánování školství - se všemi důsledky, které z toho nevyhnutelně plynou. Představa, že snížením možnosti přístupu se ze středního školství stane elitní záležitost a kvalita absolventů se zvýší, je trestuhodně naivní.

Za prvé, celá představa státního školství pod kuratelou státních byrokratů a centrálních plánovačů je ve světle dnešního, dynamicky se vyvíjejího světa s nástupem tzv. informační společnosti scestná už při dnešní úrovni státních zásahů do školství. Státní plánovači a byrokraté jsou obecně tou nejstrnulejší skupinou lidí a jsou těmi posledními, kdo by na současnou dynamiku světa dokázal rychle reagovat, natož aby ji dokázali přenést do svých praktických představ o školství. Koneckonců, který ministr školství za posledních dvacet let dokázal přijít s něčím zásadním, co by mělo revoluční význam a velikost? Namísto skutečně ucelených a odvážných vizí dokázali poslední ministři školství jen planě diskutovat o zavedení třetí povinné hodiny tělocviku, zakázat na školách automaty s pamlsky anebo, jako nejhorší příklad toho, co může státní plánovač ve školství napáchat, zavést inkluzi subnormálních žáků mezi žáky normální.

Za druhé, nelze si nepovšimnout postupného posunu účelu školství ze vzdělávací instituce na instituci spíše propagandistickou a indoktrinační. Kdo dokončil střední školu před nějakými dvaceti lety a nahlédne dnes do učebnic základů společenských věd nebo ekonomie, rozdílu si musí všimnout na první pohled. Namísto vzdělávání se nyní v daleko vyšší míře uplatňuje výchova - výchova k „evropanství“, výchova k multikulturalismu, k bezbřehé toleranci vůči jakékoliv jinakosti a, co je daleko nejhorší, výchova ke konformnímu přizpůsobení.

Pokud se má úroveň středního školství zvýšit, vede k tomu zcela jiná cesta než selektovat studenty již u přijímaček, navíc ve věku, který ještě zdaleka není určující pro definitivní zaměření daného jedince. Uchazeč, který u jedněch přijímaček neuspěje, ještě nemusí být automaticky nezpůsobilý pro studium na střední a vysoké škole - a naopak. Vytyčit další profesní uplatnění prostřednictvím centrálního příkazu na prahu „vstupu do života“ je neospravedlnitelný hazard, který může mladého člověka naprosto zlomit a zničit.

Maximální svoboda volby při existenci několika sít v podobě náročných zkoušek v rámci studia je daleko přijatelnější. Schopnosti studentů jsou totiž ověřovány průběžně, a pokud student v tom či onom ročníku propadne, nebo je dokonce nucen studia zanechat, je to výsledek jeho dlouhodobé špatné práce nebo dlouhodobě přehlížených nízkých předpokladů ke studiu, a v konečném důsledku je to jen jeho vina, případně chyba jeho rodičů. Oproti záměru politiků Karlovarského kraje, kteří chtějí vše sázet na jednu jedinou přijímací zkoušku, jde o objektivní přístup, nikoliv o subjektivní výsledek centrálního plánu.

Ve skutečnosti by celému našemu školství prospělo více svobody na všech jeho stupních. Stejně jako všichni víme, jaké škody dokáže napáchat centrální plánování ve výrobě, v produkci potravin, automobilů, v bytové výstavbě, měli bychom si uvědomit i to, že vzdělávání je trh jako každý jiný a že panuje-li v něm svoboda, tato oblast vzkvétá, a naopak je-li omezován centrálním plánem, nevyhnutelně skomírá. Buď klesá jeho kvalita, nebo nabídka, nebo jsou naopak vzácné prostředky vyplýtvány tam, kde netvoří žádný skutečný užitek. Centrální plánování školství je ve své pravé podstatě plánování budoucího intelektuálního prostředí a pracovního trhu. Je neuvěřitelně lehkomyslné nechat něco tak důležitého v rukou politiků a byrokratů, kteří nedokáží obsáhnout pestrost života, protože se jim nevejde do sloupců a řádek jejich plánovacích tabulek.

Jestliže by krajským politikům skutečně ležela na srdci úroveň středního školství, měli by právě toto mít na paměti. Ve skutečnosti se však lze právem domnívat, že jejich hlavním motivem není nic jiného než uplatnění síly z pozice centrálního plánovače. Jejich snahy, jak svázat školství další necitlivou a škodlivou regulací, bychom měl rázně odmítnout.